Pátrala jsem po rodinné hrobce, abych se mohla poklonit svým předkům. A byla jsem úspěšná. Poznala jsem místa, odkud pocházím, i část své rodiny. A možná ještě někoho…
Když babička odešla, byly mi sotva dva roky. Nevzpomínám si na ni. Maminka se s otcem rozvedla pár let poté a já se s ní stěhovala daleko z tatínkova kraje. Pak už jsme tam nejezdili. Nikdy. Matka se totiž znovu provdala a otčím si kontakt s mým otcem nepřál.
A ten se vlastně o mě ani nezajímal. Vyrůstala jsem v naprostém odtržení od táty i jeho strany rodiny. Ale v dospělosti jsem se rozhodla zakázané ovoce poznat a rodinu otce najít. Zvědavost a touha po poznání byla veliká.
Rodná ves
Nebyl nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Jako dospělá jsem nasedla do auta a s květinami vyrazila na hřbitov. Vesničku jsem si pamatovala zkresleně, jak to u malých dětí bývá.
Překvapilo mě, jak velká se mi ve vzpomínkách zdála náves, která byla ve skutečnosti neuvěřitelně malá. Hřbitov tam byl jediný. Procházela jsem jej a hledala na náhrobcích to správné jméno.
Až jsem najednou uviděla zanedbanou hrobku s německým příjmením. Hrobku naší rodiny. Položila jsem květiny a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem se zamyslela. „Máš oči našeho rodu!“ vytrhl mě čísi hlas.
Za mnou stála stará žena a dívala se mi upřeně do očí. „Ty musíš být dcera Hanze! Měl dceru, kterou rozvodem ztratil,“ dodala. Přikývla jsem. Tak jsem poznala sestru své babičky.
Radost z toho byla tak veliká, že se mě rychle chopila a vedla vesnicí k malému statku. Sednout do auta a vrátit se domů, jak jsem původně zamýšlela, nepřipadalo v úvahu.
Nečekaná návštěva
Nalezená rodina rozhodla. Musím zůstat do druhého dne. Lidé na vesnici vstávají brzy. A tak se dlouhé ponocování nekonalo. Před půlnocí jsem ulehla i já. Protože mám lehký spánek, probudil mě dotyk na vlasech. Kdosi se nade mnou skláněl.
Byla to stará žena v dlouhých tmavých šatech a bosa. Myslela jsem, že je to sestra mé babičky, že mi zkrátka přišla popřát dobrou noc. Objala mě a já se přitulila. V tu chvíli jsem se zarazila, vůbec jsem necítila tlukot srdce té ženy. A vlastně ani dech.
Kdo to byl?
Podívala jsem se jí vyděšeně do tváře. Obličej bílý jako křída a temné kruhy pod očima. Beze slova vstala a odešla. Dlouho jsem nemohla usnout, zůstával ve mě velmi zvláštní pocit. Pak mě přemohla únava.
Druhý den ráno jsem se zeptala babiččiny sestry, zda mě přišla v noci navštívit do ložnice. Dívala se na mě tázavým pohledem. „Děvenko, to se ti asi zdálo, já včera usnula jako špalek, určitě jsem nebyla u tebe v pokoji,“ řekla mi.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, zda to byla skutečnost, nebo sen. Zdálo se mi o noční návštěvě, nebo se skutečně odehrála. A kdo potom byla ta žena? Snad duch mé babičky, který mě přišel přivítat zpět do rodiny? To už se asi nikdy nedozvím.
Markéta (65), Jablonec nad Nisou