Nemyslela jsem si, že mají někteří lidé dar vidět budoucnost druhých. Babička mé spolužačky však vyčetla z karet můj osud úplně přesně.
V mládí jsem si život rýsovala podle svých představ. Kartám ani horoskopům jsem nevěřila, ale ukázalo se, že skutečně nelžou.
Přestala jsem pochybovat
Je to až k neuvěření, ale můj život se skutečně odvíjel podle předpovědi kartářky, ačkoli můj první dojem z té věštby byl, že si ze mě ta paní dělá legraci.
Poprvé jsem přestala být vůči její předpovědi skeptická až ve chvíli, když skončilo moje manželství s Mirkem.
Zvědavost mi nedala
V době, kdy jsem navštěvovala střední školu, vzbudila rozruch moje spolužačka Iveta. Tvrdila, že její babička umí vykládat budoucnost z karet a že zatím prý každému všechno vyšlo.
Většina spolužáků se Ivetě spíš vysmála, byli ale i takoví, kteří si za drobnou odměnu chtěli tohle věštění vyzkoušet. Já jsem patřila mezi ně, protože jsem byla zvědavá a ochotná vyzkoušet všechno nové.
Čtyři svatby
Nechala jsem si tedy od její babičky vyložit svoji budoucnost, ale moc mě to tehdy neuspokojilo. Měla jsem podle výkladu žít dlouho a bez zdravotních problémů, ovšem v soukromí to vypadalo dost komplikovaně.
Podle karet jsem se měla celkem čtyřikrát vdát. Připadalo mi to nesmyslné, protože jsem jako každá mladá dívka chtěla najít toho pravého pro celý život na první pokus.
Čas ukáže
Ivetě jsem řekla, že se její babička určitě zmýlila, peníze zpátky jsem ale nechtěla. Kamarádka jen pokrčila rameny a řekla, že čas ukáže. A on skutečně ukázal. Rok po maturitě jsem se strašně moc zamilovala do Mirka.
Potkali jsme se na taneční zábavě, začali jsme spolu chodit a brzy jsme se rozhodli, že se vezmeme. Všechno se nám skvěle dařilo, měsíc po svatbě jsem plánovaně otěhotněla. Přivedla jsem na svět syna a byli jsme šťastná rodina.
Občas jsem si vzpomněla na tu věštbu a byla jsem nyní ještě více přesvědčena, že šlo o omyl. K synovi přibyla za dva roky i vytoužená dcera.
Přišla nečekaná krize
S Mirkem jsem žila šťastný a spokojený život, jenže pak přišla krize. Tu jsme bohužel neunesli a rozvedli se. Nepomohlo nic – ani návštěvy poradny, ani snaha začít znovu od začátku. O děti se dál Mirek staral, ale už jsme spolu zkrátka nebyli.
Další muž v mém životě
Poté, co jsem zůstala sama s dětmi, řekla jsem si, jestli třeba na té předpovědi přece jen něco nebylo. Podle ní bych se ovšem musela provdat ještě třikrát, což mi stále připadalo nereálné.
Do dalšího manželství jsem se nijak nehrnula, ostatně měla jsem se jako osamělá matka co otáčet. Teprve když děti ještě povyrostly, vstoupil do mého života další muž. Jmenoval se Štěpán.
Nejprve jsme jen navázali přátelství, to ale nenápadně přerostlo v citový vztah. Po třech letech mě požádal o ruku. Nechala jsem si nějaký čas na rozmyšlenou a pak jsem souhlasila.
Druhý pokus také nevyšel
Štěpán byl rozvedený stejně jako já. Za celou dobu naší známosti a ani v prvních letech manželství o své bývalé ženě moc nemluvil. Potom se s ní ale začal podezřele často setkávat pod záminkou řešení nějakých rodinných věcí z minulosti.
Nakonec mi řekl, že se k ní chce vrátit. Byla jsem z toho v šoku. Nebránila jsem Štěpánovi ve štěstí a souhlasila s rozvodem.
Nový začátek?
Zařekla jsem se tehdy, že už s žádným mužem nikdy nechci nic mít. Všichni mě zklamali. Jenže pak se mi stalo něco podobného – do mého života se vrátil Mirek, můj první muž a otec mých dětí. Říká se, že stará láska nerezaví.
A také v našem případě se toto pořekadlo ukázalo jako pravdivé. Nyní jsme byli oba o dost starší a také vyzrálejší. Vzájemně jsme uznali svoji vinu na rozpadu našeho manželství a znovu jsme spolu začali žít – k velké radosti syna a dcery.
Zasáhl krutý osud
Možná by to všechno bývalo i vyšlo, do našich životů ale krutě zasáhl osud. Mirek měl o několik let později vážnou autonehodu, po které utrpěl těžká zranění. Bojoval, ale marně. V nemocnici jim po týdnu podlehl.
Já jsem se poté uzavřela do sebe a držela jsem mnoho let smutek. Intuitivně už jsem vnímala, že se předpověď Ivetiny babičky nejspíš vážně naplní.
Karty skutečně nelhaly
A skutečně tomu tak bylo. Počtvrté jsem své „ano“ řekla až krátce před šedesátkou jednomu bývalému spolužákovi ze základní školy, kterého jsem náhodou potkala na dovolené v jižních Čechách, kde jsem byla s kamarádkou.
Také on přišel o životní partnerku, zemřela mu na rakovinu. Svatbě jsem se nakonec vlastně ani moc nebránila, brala jsem ji jako logické vyústění mého složitého života a že to tak má prostě být.
A Ivetě, se kterou jsem se pak viděla po dlouhých letech na třídním srazu, jsem se dodatečně omluvila. Ukázalo se, že karty skutečně nelhaly a její babička viděla můj život úplně přesně.
Markéta J. (65), Jičín