Zastavila jsem stopaři. Byl to divný týpek. Jako po smrti. Netušila jsem, že jsem skutečně vezla nebožtíka na druhý břeh.

Na poslední chvíli jsem dupla na brzdu! V záři reflektorů se objevila jedna z nejpodivnějších bytostí, které jsem mohla potkat. V první chvíli jsem si myslela, že mám co do činění se sebevrahem. Doslova mi skočil před auto. Neuvěřitelně hubená lidská postava.

Bílý ošuntělý baloňák, který už dávno vyšel z módy. Na hlavě zmačkanou hučku. To bylo všechno, co jsem si stačila na něm uvědomit. „Prosím – jedu rovně!“ řekl mi, když jsem zkrotila auto, které zůstalo stát na okraji silnice.

Ten nejhubenější tvor vzal za kliku dveří a otevřel je. Jako by vedle mě usedla kostra potažená kůží. Na sobě neměl ani gram zbytečné masové přítěže. Klouby na rukou se hrbily do oblých kopců, z nichž vyčnívaly dlouho nestříhané nehty. Rovněž vlasy vypadaly, jako by je před chvílí namazal nějakým olejem.

Scéna jako z hororového filmu

Ani jsem nestačila vychrlit nadávky, které zaplnily můj mozek. Dotyčný se přepásal bezpečnostním pásem. „Žijeme jen jednou, že ano!“ řekl mi a pak hleděl už jen dopředu. „Nemůžete jet rychleji?“ zeptal se skřípavým hlasem.

Zdálo se mi, že jeho ucho jaksi odstává jako velký plachťák. Pohlédl na mě a pokusil se marně o křečovitý úsměv. Zalovil v kapse svého baloňáku a vyndal kapesník, který mohl lehce soupeřit se zaneřáděnou rohožkou před dveřmi.

Hlasitě zasmrkal a v tu chvíli mu upadl nos! Než jsem stačila něco nesrozumitelného vykřiknout strachem, naznačil mi, abych náhle odbočila doleva.

„Ale tady žádná cesta není!“ namítla jsem. „Ale je!“ zaskřípal vysokým hlasem a hlasitě se nadechl. „Co si dneska člověk neudělá, to nemá. Nepořádek, nepořádek je na tomto světě!“

Jasná obloha mě oslepila

Zahnula jsem doleva. O téhle cestě jsem nevěděla. Vedla na konec lesa. Zastavila jsem na příkaz neznámého. Můj podivný spolujezdec vystoupil a kráčel k úzkému mostu, který tonul v mlhavých cárech padlého soumraku. Vystoupila jsem rovněž a kráčela za ním.

Jakmile jsem vstoupila na most, zatočila se mi hlava. Uslyšela jsem před sebou zběsilé mávání velkých křídel. Připadalo mi, že vyrůstají z boků velmi světlé postavy.

Stačila jsem ještě pozdvihnout hlavu a místo drahokamů hvězd jsem hleděla do velmi jasné oblohy, která mě oslepila. Zhroutila jsem se.

Utekla jsem smrti

„Vítám vás na prvním břehu, víte, že vám netlouklo pár minut srdce?“ přivítal mě přátelský hlas doktorky. „Z toho druhého jste se stačila vrátit. Asi vám pomáhali všichni andělé!“ „Pamatuji si jen most, mlhu a nad hlavou rozsvícenou oblohu.“

Lékařka se usmála. A já v tu chvíli pochopila. Vezla jsem mrtvého na onen svět. Chtěla jsem kráčet za ním. Ale můj čas ještě nenastal. Andělé mě odmítli!

Kateřina J. (57), Brno