Ten starý kousek mi dala maminka před svou smrtí. Pochopila jsem, proč před ním tak ráda po smrti otce sedávala.

Je to už sedm let, co nám se sestrou Aničkou zemřela maminka. Než umřela, řekla mně i sestře, abychom si z bytu každá vzala jedno velké staré zrcadlo. Měla jich v bytě několik a velmi často před nimi vysedávala, zejména v noci. Nikdy jsme nepochopily proč.

A pak mi na smrtelné posteli z poslední sil řekla, abych se zrcadla nikdy nezbavovala. „Dej si ho někam, kde na něj dobře uvidíš,“ kladla mi na srdce. Stejnou prosbu měla i na sestru.

Nechtěly jsme se maminky dotknout, tak jsme si ty velké staré kousky vzaly a opravdu je doma pověsily. Po pohřbu jsem se snažila co nejrychleji vzpamatovat, ale lehké to nebylo.

Najednou jsem si připadala hrozně sama, i když jsem měla manžela a dospívající dceru. Anička to nesla statečněji, rychleji se s odchodem matky smířila. Já ale často sedávala nad fotkami a vzpomínala.

Manžel mi byl oporou, ale věděl, že na takovou bolest pomůže jen čas. Jednou, když odjel na služební cestu a dcera byla u kamarádky, jsem zůstala doma sama. Uvařila jsem si čaj, vzala fotky a pustila si maminčinu oblíbenou desku.

Tiché zaťukání

Po chvilce rozjímaní nad minulostí jsem zaslechla tiché zaklepání. Zvedla jsem překvapeně hlavu a rozhlížela se, odkud ten zvuk přišel. Bylo to lehké zaťukání na sklo, kdo by to ale byl, když jsme bydleli ve třetím patře?

Protože se dál neozývalo nic, znovu jsem usedla k fotkám. Jen jsem se ponořila do vzpomínek, ozval se ten zvuk znovu. Tentokrát jsem šla ke vchodovým dveřím. Ani za nimi nikdo nebyl. Zmocnila se mě nejistota a vzápětí dokonce strach. Najednou jsem nebyla ráda, že jsem doma sama.

Rozmazaný obličej

Rozsvítila jsem si další lampičku. Zaklepání se ozvalo znovu. Vyskočila jsem a naslouchala, odkud zvuk přichází. Pak mě najednou napadlo, že vychází ze zrcadla. Postavila jsem se před něj a dívala se upřeně na sebe.

Najednou se v zrcadle objevil maminčin rozmazaný obličej a ze zrcadla se ozvalo: „Jak se máš, Janičko?“ Hrůzou jsem se nedokázala pohnout. Zírala jsem jako uhranutá na mlhavý obraz své milované maminky.

„Já jsem se asi zbláznila,“ vysoukala jsem ze sebe konečně. Maminčina tvář se na mě usmála. „Neboj se. To jsem já, tvoje maminka,“ zaznělo ze zrcadla známým hlasem a mně se po tvářích slzy jen valily.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Vtom přišel manžel. Našel mě u zrcadla brečící jako želvu. To, co jsem viděla, jsem si nechala pro sebe.

Když mi za několik dní volala sestra a vyprávěla mi, co se jí stalo, já jen poznamenala: „Už víš, proč jsme si měly každá vzít jedno zrcadlo?“ Naše tajemství jsme si nechaly obě jen pro sebe.

Eva S. (59), Tábor