Normální člověk se sotva těší na konec prázdnin. Když mi bylo sedmnáct, loučila jsem se v té depresivní době s Tomášem a brečela jsem.

Vzpomínám si, jak těžce jsem vždycky nesla, když končily prázdniny. A nejhorší ze všeho to bylo v době, kdy jsem se zamilovala do Tomáše. Bylo mi sedmnáct, jemu o rok víc. Byla jsem naivní, venkovská dívenka, on světem protřelý lufťák z velkého města.

Umírala jsem strachy, že naše láska skončí spolu s prázdninami, ale bála jsem se o tom mluvit. A pak to přišlo: naše poslední schůzka v předposlední srpnový den, uplakaný a šedivý.

Třásla jsem se hrůzou, zda máme vůbec nějakou budoucnost. Domluvíme si schůzku, nebo si jen řekneme ahoj, tak někdy příště? Skutečnost byla dokonce ještě horší.

Srdce v krku

Seděli jsme na lávce nad potokem a kývali nohama. Ticho bylo nesnesitelné. Přerušil jej slovy:

„Budu teď mít málo času. Dělám si řidičák na auto. Taky jsem se přihlásil do komparzu, abych si přivydělal nějakou tu korunu a nemusel pořád škemrat, ať mi dají něco naši nebo babička, a poslouchat ty řeči, že si ničeho nevážím a jenom rozhazuju peníze.“

Třásly se mi ruce, srdce bilo o překot, dralo se mi do krku. Co tím chce říct? Už se neuvidíme? Už nikdy? Mlčela jsem a modlila se, aby už konečně řekl něco pozitivního, vstřícného, aby mi nevzal veškerou naději.

Třeba datum, kdy budeme mít rande, kdy za mnou přijede na motorce nebo vlakem. Nedbale mě líbnul na tvář a zamumlal: „No jak říkám, mám toho moc. A teďka ta maturita, viď. Hele, měj se. Přijedu… ale kdy, to nevím.“

Když mi zmizel z očí, rozbrečela jsem se a pokračovala v tom i večer doma. Tohle se nemělo stát. Je konec. Skočit z okna by bylo zbytečné, můj pokojíček byl situován do přízemí.

Lhal mi?

Nazítří jsem to konzultovala se svou kamarádkou Hankou, proslulou originálními názory a bystrým úsudkem. Pozorně mě vyslechla a diagnostikovala: „Je to jasný. Připrav se na nejhorší. Má holku.

Brigáda, řidičák, maturita, to jsou jen výmluvy!“ Hned na samém začátku školního roku jsem přinesla domů dvě pětky. Naši jen kroutili hlavami. Následovala třetí, byla jsem zkrátka duchem nepřítomna.

Asi jsem neměla Hance tak slepě věřit. Tomáš mluvil, světe, zboř se, čistou pravdu, dělal si řidičák a pár dní si vydělával u filmu jako komparzista.

Stavil se za mnou na konci září, pozval mě na večeři, byl hrdý, že si na to vydělal sám. Za rok si vydělal i na zásnubní prstýnek. Takový můj muž zkrátka je, čestný a zodpovědný. Proto ho tolik miluji.

Vladislava (65), Ostravsko