Výjimečný přírodní úkaz probudil nejspíš mé dávné vzpomínky. Možná jsem konečně našla odpověď, proč jsem nedokázala být nikdy opravdu šťastná.

Prožila jsem celkem spokojený život průměrného člověka. Byly v něm věci dobré i zlé. Asi jako u každého. Nikdy jsem ale neprožila maximální štěstí ani největší lásku. Říkala jsem si, že toho asi nejsem schopná.

A tak jsem se vdala z rozumu a vychovala dvě děti, se kterými si moc nerozumím. Vlastně jsem si nikdy moc nerozuměla s nikým. Byla jsem samotář a podivín. A pak se mi začaly dít i podivné věci.

Před pěti lety jsem v létě jela s manželem do jižních Čech a najednou jsme nad posečeným polem spatřili neobyčejný úkaz.

Záblesk vzpomínek

Od strniště až vysoko k obloze se pohyboval obrovský vzdušný vír. Nebyli jsme sami, kdo ten jev pozoroval, mnoho řidičů zastavilo. Vylezli jsme z auta a zírali. Nemohla jsem odtrhnout oči. Manžel mi začal vysvětlovat, co to je za úkaz.

Zase byl chytrý jako rádio! Neodpovídala jsem, proměnila jsem se v kámen, jen jsem nehnutě stála a slzy mi začaly stékat po tvářích, až to manžela vyděsilo. Nechápal, kde se ve mně vzal ten cit a slabost. Nikdy jsem před ním neplakala.

Vlastně jsem neplakala nikdy. Ptal se, co se děje, já mu ale nedokázala odpovědět. V hlavě se zableskly útržkovité výjevy. Všechno byly planety, hvězdy, galaxie. Letěla jsem vesmírem. Vnímala jsem ho přes velké sklo, stála jsem přitom pevně na podlaze.

Jako bych byla v nějaké vesmírné lodi. Všechno to ale byly pouze vteřinové záblesky, které zase mizely v hlubinách zapomnění. Marně jsem se snažila, aby se mi vybavilo víc… Manžel se mnou třásl, až po chvíli jsem začala vnímat své tělo a to, kde se nacházím.

Kde to jsem?

Podívala jsem se na něj nenávistně a vyhrkla: „Netřes se mnou tak!“ Manžel se zatvářil překvapeně. „Co je?“ zeptala jsem se. Zíral na mě. Začal mi něco říkat, ale já mu nerozuměla ani slovo.

Marně jsem se snažila dešifrovat slova, o kterých jsem věděla, že je znám, ale nemohla jsem si uvědomit jejich význam. A co víc? Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem a kdo je ten člověk, co se mnou třese.

Věděla jsem, že ho znám. Ale odkud? Posedla mě hrůza! Byla jsem ztracená a mluvila neznámou řečí! Manžel mě odvlekl do auta a začal mi třít ruce a obličej studenou vodou.

Pravé štěstí

Konečně jsem se vzpamatovala. Byla jsem to zase já a můj manžel, vrátila se mi řeč. Cítila jsem úlevu, štěstí to ale nebylo. To jsem cítila tam nahoře. Mezi hvězdami. Tam jsem byla doma, tam jsem to byla já, tam jsem prožívala skutečné štěstí.

A ten podivný jev na poli? Ukázal mi snad cestu k mému opravdovému domovu? Pochází moje duše z jiného světa? Nevím, co se to se mnou tehdy dělo, vzpomínám si jen na tu touhu rozběhnout se k tomu vzdušnému víru a nechat se vcucnout, aby mě odnesl vysoko.

Ovšem nejstrašnější pro mě bylo, že jsem se nemohla se svým zážitkem nikomu svěřit. Všichni by si mysleli, že jsem blázen. Od té doby se mi ten pocit ale vrací, kdykoli začne vát silnější vítr, toužím se jím nechat unést. Tuším, že můj původ je jinde. Kdesi vysoko a daleko od naší země, a že se tam jednou vrátím.

Alice (62), Praha