Ta soška ze svatého místa se stala obětí vandala. Musel jsem ji opravit. Za to mě čekala odměna. Při živelné pohromě se mému domu ani mně nic nestalo. Jako zázrakem!

Cesta šplhala nahoru. Úměrně tomu se krátil můj dech. Městečko jsem nechal za sebou. Spadlo do údolí, ve kterém končila železnice, a jehož dominantou byla červená věž místního kostela na náměstí.

Obloha nade mnou spustila temnou oponu. Počasí se tady na horách mění rychle. Na křižovatce polních cest stála boží muka. Malá kaplička byla věnována sv. Janu Nepomuckému.

Stála tu od nepaměti a vyprávěla mi o ní i moje prababička. Tudy ona kdysi vyrážela na houby do místních lesů, hub prý bývalo tolik, že by na ně člověk potřeboval kosu.

Kdo to udělal?

Malá soška, která běžně stávala ve skromném výklenku kapličky, ležela nyní na zemi. Kdosi ji shodil. Soška byla ze sádry a její hlava ležela bez těla o kus dále v příkopu. Pozastavil jsem se nad vandalstvím, které mělo ruce snad všude a na všem.

Pozvedl jsem sošku a zjistil, že barva na mnoha místech už byla odřená, a někde dokonce chyběla docela. Byla malá a lehoučká jako pírko. Nad hlavou měl známý barokní světec kruh svatozáře a na něm pět charakteristických hvězdiček.

Takový vichr

Vzal jsem sošku domů a opravil ji. Hlavu přilepil k tělu a obnovil původní barvy. Oprava netrvala dlouho. Při nejbližší cestě do místních lesů jsem sv. Jana vrátil do výklenku božích muk. Bylo pozdní odpoledne, když jsem se vracel domů.

Ve vzduchu visela bouře. Bylo dusno. Má cesta do údolí se stala během několika chvil bojištěm, na kterém se mělo městečko utkat s armádou přírodních sil. Do uší se mi opřel silný nápor vichru a pak se příroda zbláznila. Začaly pršet kroupy jako golfové míčky.

Nápor vichřice ohnul řadu topolů jako stébla trávy. Takovou vichřici jsem nepamatoval. Střechy místních stavení, které měly staré došky, začaly vybuchovat jako při dělostřeleckém útoku z dob první světové války. Vzduchem létaly kusy větví. Dal jsem se do běhu!

Jen můj dům?

Bydlel jsem až na druhém konci městečka. Cestou jsem nikoho nepotkal. Připadal jsem si ve vichřici jako poslední člověk na světě. Do očí mi vichr vmetl náruč prachu. Téměř poslepu jsem vběhl do uličky, ve které jsem tehdy bydlel.

Vichřice odlétla stejně jako přilétla. Kolem sebe jsem spatřil obraz naprosté zkázy. Všechny domy v ulici, ve které jsem bydlel, měly poškozené střechy, vymlácená okna a pokácené ploty. Na některé padly sousední stromy.

Jediný domek, který nebyl vichřicí vůbec zasažen, byl ten můj. Zázrak! Nebo snad nad ním někdo držel ochrannou stráž? Hned na druhý den jsem se vrátil k sv. Janovi a poděkoval mu za jeho ochranu, kterou mně a mému domu poskytl. Nikdo mi nevymluví, že to byl právě on, kdo mi s vděkem pomohl!

Petr (57), Pardubice