Ema se narodila v den, kdy děda zemřel. Jednoho večera se však stalo něco, co mě přimělo věřit, že jeho duše na nás pořád dohlíží.

I když už byl děda Lumír nemohoucí, snažil se ze všech sil, aby viděl všechny své pravnučky. Bohužel stihl zažít jenom starší Dášu. Ona jej milovala a jeho smrt pro ni byla jen těžko pochopitelná.

Nevím jak vy, ale já svým dětem tvrdím, že když někdo umře, odchází do nebíčka, odkud na nás dohlíží. Dáša tomu kupodivu věřila a já tak nemusela vysvětlovat okolnosti kolem smrti.

V ten samý den

Emu už Lumír bohužel nestihl. Zemřel v den, kdy se narodila. Někdy si říkám, jestli to nebylo naschvál. Někde jsem se dočetla, že si lidé vzájemně uvolňují místo na tomto světě. Lépe řečeno, život za život.

Stará fotka

Rok a půl spaly holky v jednom pokoji. Když začala Dáša chodit do školky, dostala svůj vlastní pokoj. Ema zůstala ve starém. Ve dvou letech už neměla se spaním žádný problém. Byla jsem s holkami často sama, protože manžel jezdí po světě.

A zrovna při jednom osamoceném večeru jsem si zavzpomínala na dědečka. Uložila jsem holky do postýlek, přečetla jim pohádku a odebrala se do ložnice. Bylo zvykem, že jim oběma nechávám na škvíru otevřené dveře.

Ležela jsem v posteli a myšlenkami se vrátila do minulosti. Myslela jsem na dědu a na to, jak moc mi chybí. Jiné myšlenky jsem v hlavě neměla. Dokonce mě to tak dostalo, že jsem sáhla po starých fotografiích.

Plakala jsem nad nimi a tiše si pro sebe promlouvala. „Tak moc mi chybíš, dědečku. Škoda že holky nevidíš. Jsou tak šikovné,“ vzlykala jsem. A na malý okamžik jsem se zasnila. Z rozjímání mě vytrhlo světlo, které vycházelo z Emina pokoje.

Napadlo mě, že je vzhůru a rozsvítila si lampičku. Když jsem vstoupila, dcera spokojeně dřímala. Nad její postýlkou se rozprostíralo zelenomodré světlo. Osvítilo celý pokoj, ale dceru neprobudilo.

Místo toho, abych ji vytáhla z postýlky a vzala k sobě, světlo jsem pozorovala. Nešel z něj strach ani nic zlého. Naopak. Uklidňovalo mě. Cítila jsem z něj povědomou energii.

Přišlo smíření

„Jé, to je Lumír,“ vyhrkla najednou Dáša, která strčila hlavu do dveří. „Za mnou taky občas chodí,“ dodala. „Proč si myslíš, že je to on?“ zajímalo mě. „Vidím ho v tom světle,“ řekla radostně a zamávala. Já viděla pouze světlo.

Sedly jsme si na koberec a se zatajeným dechem jsme to světlo pozorovaly. Dáša po chvíli klidně usnula. Já se toho nemohla nabažit. Ta představa, že je to skutečně nějaká forma dědovy duše, mě hřála u srdce.

Nakonec jsem se ani já spánku neubránila a usnula jsem. Ráno jsem se cítila jinak. Jako kdybych v sobě našla smíření. Od té doby jsem světlo viděla ještě dvakrát.

Žaneta R. (52), Sokolov