Když nám fotograf přinesl snímky naší třídy, všiml jsem si postavy. Stála vedle mě. Byl to snad nějaký optický klam, nebo chyba fotoaparátu?

Pomalu se blížil konec školního roku. Desetiměsíční kolotoč utekl opravdu rychle, zbývalo jen uzavřít známky a udělat závěrečné fotografie tříd. Tak jako každý rok. Fotografování bylo vždycky o nervy.

Seřadit třicet žáků do fotografem požadované podoby se zdálo téměř nemožné. Neustále se někdo přemisťoval, probíhalo nekonečné pošťuchování, chichotání a další přeskupování.

„Já chci stát támhle, já chci stát s kamarádkou, já nechci sedět, mám ošklivé nohy!“ Sám fotograf musel mít nervy z oceli, protože vyfotit všechny třídy na naší škole zabralo celé odpoledne. Nakonec se vše podařilo.

Konečné cvaknutí a děti se rozprchly jako vosy, kterým někdo šlápl do hnízda. Letošnímu fotografování přálo dobré počasí. Na rozdíl od dvou předešlých let, kdy dokonce pršelo. Za zády žáků byla naše více jak stoletá budova školy.

Po stranách rostly rozkvetlé šeříky a zlatý déšť, které fotografii dodaly romantické kouzlo. Přiznám se, že jsem obálku s fotografiemi své třídy rozlepil stejně dychtivě a prohlížel si nedočkavě, jako moji žáci.

Počítal jsem žáky

Přelétl jsem stojící a sedící děti. Někteří kluci byli vyšší než já. V deváté třídě se vytáhli do nebe a přerostli mi přes hlavu nejen příslovečně. Dívkám to slušelo a na sebe jsem se podíval jen zběžně. Nebyl jsem zrovna typ hollywoodského herce.

Fotografie se povedla! A pak jsem si toho všiml. Vedle mě stála osoba, nad kterou jsem pozastavil zrak. Zdála se neostrá. Ať jsem se snažil sebevíce, nedokázal jsem ji identifikovat. Poznal jsem jen, že je to dívka.

„Novotná chyběla, byla nemocná, a naopak Kudláčková se přišla jen vyfotit, protože měla toho času zlomenou ruku.“ Ať jsem počítal, jak jsem počítal, jedna osoba na snímku přebývala. Co více, byla mi neznámá!

Rozhodně nepatřila do mé třídy a marně jsem pátral v paměti, abych zjistil, z jaké jiné třídy je. A proč se k nám přimotala? Ani nikdo z mých kolegů ji neznal. Učil jsem ve všech ročnících a ve všech třídách, ale na totožnost dívky jsem nemohl přijít.

Byla to záhada! Žádná nahodilá osoba v době focení u mé třídy nestála. Svým způsobem nám dívka fotografii kazila.

Dívka z minulosti?

Neznali ji ani moji žáci ani kdokoli jiný ve škole. Přiznám se, že mi ona záhada nedávala spát. Učím matematiku a fyziku. Žiju ve světě, ve kterém má všechno nějaké logické vysvětlení. Ale tohle mi hlava nebrala! Docela obyčejná dívka.

Jenom oblečení jako by nezapadalo do naší doby. Prohlížel jsem si fotografii doma pod lupou, a nakonec se kontaktoval s fotografem. Ani on si nevšiml, že by nějaká cizí dívka během fotografování vstoupila mezi naše řady. Na dívku jsem časem zapomněl.

Znovu jsem si na ni vzpomněl, když se mi nedávno do rukou dostala školní kronika z doby druhé světové války. Při náhodném prohlížení můj zrak padl na starou fotografii, na které byla dívka podobná té na naší fotografii. I to oblečení, jako by bylo totožné.

Pod fotografií stálo stručně, že se jmenovala Magda a byla se svými rodiči poslána do koncentračního tábora, kde zahynula. Byla to snad opravdu ona, nebo se mezi nás během focení někdo připletl?

Petr (58), Pardubice