Byla jsem mámou, která dala svému synovi vše, co potřeboval. Vyrůstal v láskyplném domově, kde se cítil v bezpečí. Jenže pak jej vytrhla ona!
Když si Robert vzal za ženu Janu, měla jsem pocit, že vše bude v pořádku. Byla to dívka z dobré rodiny, zdála se milá a laskavá. Měla jsem radost, že našel někoho, s kým chce strávit zbytek života. Bydleli u nás ve velkém domě a vše se zdálo idylické.
Změna, které jsem si nevšimla
Ale něco se změnilo. Začala se měnit dynamika mezi námi, jí a mým synem. Jana byla čím dál víc zticha, méně komunikativní a já jsem si to vykládala jako běžnou fázi každého vztahu. Když přišla jejich první vážná hádka, neviděla jsem v tom problém.
Kdo se nepohádá? Pak jsem si čím dál víc začínala všímat, že Jana začala mít větší vliv na mého syna. Zatímco dříve byl stále mým „chlapečkem“, teď najednou při každé návštěvě vypadal, jako by se vyhýbal mým očím. Jako by mezi námi byla nějaká bariéra, kterou jsem nechápala.
První krok k odloučení
Jednoho dne přišel Robík domů a oznámil mi, že se stěhují. Myslela jsem, že to je jen přechodná fáze, že to neznamená, že se vzdálí. Ale tak nějak se ztratili. Neměli pomalu čas ani zavolat.
Byla to Janina volba, nebo jeho? Nikdy jsem se neodvážila zeptat. Po několika měsících, kdy jsme se neviděli, jsem to ještě zkoušela. Zavolala jsem mu. Po první výmluvě na zaneprázdněnost jsem už věděla, že něco není v pořádku.
Ztráta, která zasáhla
Pak přišel ten okamžik, kdy mi syn řekl, že mu jeho žena tvrdí, že je na mne až moc fixovaný. A že musí budovat svoji rodinu. To se mne dotklo, protože ona je z rozvrácené rodiny a logicky nevěděla, co je rodinná láska. Pohádali jsme se a já zavolala ještě jí.
Nemohla jsem to nechat být. Čas ubíhal a já jsem stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Přestali jsme si volat, přestali jsme se vídat.
Přátelé mě ujišťovali, že všechno se srovná, že to přebolí, že to je jen dočasné. Ale nic z toho nebyla pravda. Každý den jsem se probouzela s myšlenkou, že to je realita, kdy není cesty zpět.
Asi se to nezlepší
Zbyly nám jen společné chvíle, když slavíme já, manžel nebo syn narozeniny. Někdy si zavoláme, někdy Rob přijede. A Vánoce. Janu nevídám. Ani jedna strana nemá zájem.
A vnoučata? Taktéž je vídám sporadicky. Mají jednu matku a otce podpantofláka. Chtěla jsem, aby byl Robert gentleman, a podle toho jsem jej vychovávala. Nyní mám pocit, že je až moc měkký.
Pavlína R. (57), Opava