Vzala jsem si manžela Blížence a ve stejném znamení se narodil i syn. Život s nimi je pro mě strašná škola. Jsou totiž prokazatelně oba úplně jiní než jsem já!
Nikdy jsem se o horoskopy nezajímala, až po revoluci se s nimi roztrhl pytel. Já jako Panna jsem pořádkumilovná, mám ráda svůj řád a disciplínu, asi po svém otci, který nás ke spořádanému životu vedl. Nechápu, jak jsem si mohla najít Blížence.
Nejspíš mě fascinoval tím, jak si pluje životem bezstarostně, nemá žádný řád, a přesto všechno s lehkostí a často i s humorem zvládá. A tak jsem si ho nakonec vzala. Už dva roky poté jsem litovala. Z ničeho si hlavu nedělal, já byla na nervy.
Syn po otci
Můj syn Patrik se povedl po otci, má všechny jeho neřesti a také je narozený v Blížencích jako táta. Zatímco já chtěla jet hned brzy zjara na chalupu, protože zahrádka volala, oni toužili na výlet, lhostejno kam.
Jak syn proplul základkou a pak i střední školou, jsem nemohla dlouho pochopit. Učitelky ho milovaly, vždycky všechno okecal. Dopředu mi bylo líto ženy, kterou si jednou vezme. A nebyla to Panna, koho si náš Patrik našel.
Narodila se ve znamení Kozoroha, což je prý taková Panna na druhou. Všechno musela mít dokonale naplánované dopředu a byla nesvá, když jí její šachové tahy přestaly vycházet. Po dvaceti letech, co jsem sledovala horoskopy, jsem na ně začala věřit.
Vypravila jsem se za jednou vyhlášenou vědmou, která se kromě astrologie zabývala také karmou, tedy úkolem, co člověk ve svém životě má. A ta měla jasno hned. V minulém životě jsem podle ní byla učitelka, která neměla pro děti příliš pochopení.
Stála jsem nad nimi s rákoskou a přetáhla je hned mezi dveřmi za pozdní příchod. „Vy se od Blíženců máte učit, zbavit se té své vojenské disciplíny. Zkuste brát věci více s nadhledem a s humorem.
Vždyť se svět nezblázní, když neutřete každý druhý den prach nebo dorazíte do práce o dvě minuty později. Aspoň si přitom nezvrtnete kotník, jako jednou – to bylo varování.“
Poslouchalo se mi to těžce, ale něco na tom bylo. „A co oni? Oni nic? Co ta šílená Blíženkyně u mě v práci? Hrozně mě vytáčí tím, že odevzdává práci na poslední chvíli. A dělá to schválně!“
Něco je vždycky za něco
Věštkyně se jen tajuplně usmála a řekla, že právě proto jsme se spolu ocitly v jedné kanceláři, abychom se od sebe učily vzájemně. Ať se jí prý zeptám, jestli není obklopena zemskými znameními, která ji sice občas štvou, ale posouvají ji významně kupředu.
A stejně tak dostal prý můj syn do vínku Kozorožku, aby mu přistřihla křidélka. Šla jsem od jasnovidky s očima navrch hlavy a přemýšlela o všem, co jsem se od ní dozvěděla. Bylo na tom hodně pravdy.
Od té chvíle se už nedívám na svého muže, syna i kolegyni v práci jako na nepřítele v boji, ale na důležité lidi v mém životě. A vím, že i já jsem pro ně důležitá, i když o tom neví.
Lenka (65), Strakonice
