Osud mě nečekaně a tvrdě srazil na kolena. Loučila jsem se s rodinou a chystala se za manželem. Pak jsem si ale řekla, že musím zkusit bojovat.

Měla jsem spokojený a vyrovnaný život. O to horší byl pád, který přišel v podzimu mého života. Všechno začalo odchodem syna do ciziny, vzápětí nato zemřel manžel a pak se zhroutilo mé zdraví. Jistě to bylo následkem dlouhého smutku a psychického vypětí.

Objevila se rakovina. Zákeřně se šířila mým tělem. Na jakýkoli operační zásah bylo pozdě, chemoterapie a další léčby nezabíraly. Cítila jsem, že slábnu den za dnem. Lékaři mi nedávali šanci. Synovi se narodilo dítě, a já jsem toužila vnuka vidět.

Jenže to nebylo možné. Snacha a dítě nebyli ve stavu absolvovat tak dlouhou a náročnou cestu a pro mě byl let na opačnou stranu zeměkoule nemožný. Smiřovala jsem se s tím, že syna a vnuka nikdy neuvidím.

Celý život

Do těžkých ran přišla další. Zemřela moje nejlepší kamarádka. I vypravila jsem se do Příbrami, kde žila, na pohřeb. A když už jsem tam byla, šla jsem se projít na Svatou Horu. V životě jsem na tom místě nebyla, zato jsem o něm hodně slyšela a četla.

Tam jsem vyčerpaná výstupem nejspíš usnula… Nevím, jestli to byl spánek nebo nějaká hluboká meditace, ale hlavou mi proběhl celý můj život. Všechny krásné chvíle a šťastné zážitky.

Nevím, jak dlouho jsem v tom stavu byla, ale když jsem procitla, cítila jsem se plná síly a radosti. Ani nevím, jak jsem se vrátila do města. Nohy běžely samy. Jako zamlada. Užívala jsem si té chvíle a říkala si, jen počkej zítra, až tě to všechno zase chytne!

A taky že mě to chytlo. Ovšem v mnohem menší míře, než běžně. Lépe jsem spala a ráno se cítila lépe. Začala jsem se dokonce stravovat zdravěji, aniž bych se nutila. Šlo to!

Zázraky jsou

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se u lékaře dozvěděla, že vykazuji mnohem lepší výsledky, než posledně. Po bližším průzkumu lékaři s velkým údivem zjistili, že se šíření zhoubné nemoci zastavilo, a můj stav vykazuje dokonce mírné zlepšení.

Tělo začalo tvrdě bojovat a nemoc nakonec porazilo. Už je tomu pět let. Dočkala jsem se nejen svého syna, jeho ženy a vnuka, ale ještě vnučky, která, jak všichni tvrdí, je celá po mně!

Blažena (71), Liberec