Ať mi nikdo nevykládá, že naši sousedi neovládají nějaká zlá kouzla a čáry. Už moje maminka věřila tomu, že stará Andula našeho tatínka očarovala…

V malé vesničce ve východních Čechách žila moje rodina po staletí. Bylo by to nádherné místo, kdyby vedle našeho domku nebydleli naši sousedi. Zlá rodina. Dokonce se říkalo, že umí čarovat a uhranout zvířata.

Moje babička se dušovala, že jí sousedka uhranula kohouta tak, že napadal všechny členy naší rodiny, včetně dědečka Josefa, kterého honil ve dvě ráno po návsi. Kohoutovi podle slov dědečka svítily oči a měl na hlavě malé rohy.

Z této pověry jsme si dělali jako děti legraci. Jenže pak přišla chvíle, kdy mamince sousedka přebrala našeho tatínka. Máma tvrdila, že za tím byly čáry. Sousedka Andula prý vařila lektvary, aby jí chlapi sloužili − dokonce prý i předseda závodního výboru.

Nevěříme kouzlům

Jestli to byla či nebyla pravda, jsme se mohli pouze dohadovat. Náš táta byl sukničkář, to byla známá věc, a že se sousedce Andule povedlo si ho omotat kolem prstu, nemuselo být nutně díky nějakému lektvaru z kouzelného bejlí.

Vzhledem k tomu, že jsme vzdělaní lidé, shodli jsme se na tom, že to viděla moje matka moc divoce. Žádné čáry a kouzla nejsou.

Jenže pak jsme se do domku maminky nastěhovali my − já a můj manžel − byt ve městě jsme přenechali dceři a syn odešel za prací do ciziny.

Mysleli jsme si, že budeme žít v našem domku na vsi šťastně a spokojeně až do smrti, budeme si pěstovat na zahrádce zeleninu, bylinky a děti a vnoučata k nám budou jezdit na prázdniny.

Byli jsme v našem domku první léto, když dcera přivezla vnoučata Adámka a Verunku. Hráli si na zahradě, pobíhali, výskali a skotačili, jak to malé děti umí. Najednou se ve dveřích vedlejšího domu zjevila postava.

Byla to sousedovic Soňa, která jinak žila a studovala v Praze, ale teď přijela k babičce na pár dní návštěvu.

Dívala se upřeně

Ani mě nevnímala, když jsem ji oslovila, dívala se upřeně na má vnoučata a něco si pro sebe mumlala. Pak se prudce otočila a rychle zaběhla zpátky do domu. Taková můra! Jenom jsem si to v duchu řekla a nechala děti, ať se pořádně do večera vydovádějí.

Jenže už v noci měl Adámek teplotu a druhý den proležel. A Verunka? Zvrtla si kotník, jen co vyběhla ráno na terasu. Museli jsme s ní na pohotovost. V tu chvíli jsme v tom ještě nehledali souvislost se sousedovic Soňou!

Jenže pak se na nás začaly hrnout problémy. Vždy, když si vnoučata hrála na zahradě, něco se stalo.

Tamtamy

Jako by nás ta sousedovic holka uhranula. Když jsem o tom vyprávěla v místním konzumu, dávaly mi ženské za pravdu, a přitakávaly, jaká je ta rodina strašná. Jenže po mně se to vzápětí svezlo.

Tamtamy donesly k sousedům, že jsem si na ně stěžovala, a začalo peklo na zemi. Naše zvířata se zbláznila, kočka pokousala mého muže a slepice na nás taky začaly útočit. Jak se někdo z nás zjevil ve dveřích, už ho běžely klovat.

Raději jsem každé ráno vyrazila s vnoučaty do lesa na houby či maliny. Až když Soňa odjela zpátky do města, nehody nás zničehonic pronásledovat přestaly. Náhoda? Ne!

Jitka (65), Ústí nad Orlicí