Znáte to, když se vám zdá opakovaně jeden a ten samý sen, jenže nevíte, co to znamená a jestli se to stane? Tak přesně to se mi nějakou dobu dělo.

Vášeň k přírodě a procházkám jsem zdědila po svém dědečkovi, který mě jako malou holku brával s sebou do lesa. Proto jsem už od dětství nadšená houbařka a také se moc ráda toulám po lesích.

Jednou jsem to ale přehnala, místo jsem neznala a nechala se zlákat do velké hloubi lesa.

Opřela jsem se o kmen a usnula

Jídla jsem si sice s sebou vzala dost a pití taky, ale nemohla jsem se vymotat ze zajetí stromů – jako bych někde překročila bludný balvan. Ať jsem se vydala na jakoukoliv stranu, les byl nekonečný.

Tak jsem se dostala až na malou mýtinku, kde jsem si sedla do stínu velkého, košatého stromu. Opřela jsem se o kmen a zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků a ševelení listí. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula, ani nevím jak.

Vypadal jako čaroděj

Uprostřed spánku se mnou kdosi zatřásl. Otevřela jsem oči a zjistila, že už je tma. Což mě vyděsilo.

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem viděla, že nade mnou stojí starý muž s dlouhým bílým plnovousem v dlouhých šatech, jako by to byl nějaký dávný poustevník nebo čaroděj.

Když na mě promluvil, byla jeho řeč tak podivně kostrbatá, že mi trvalo chvíli, než jsem porozuměla. Ptal se mě, co v lese dělám a zda jsem zabloudila. Kývala jsem hlavou, že ano.Sedl si vedle mě do trávy a ptal se mě, odkud jsem a jak se žije mezi lidmi.

Už mezi nimi prý nebyl celou věčnost, ani neví, kolik mu je let, žije v jeskyni jen sám se svými zvířátky, sbírá bylinky a čeká, až si pro něho přijde smrt. Ale ta prý pořád nejde. Protože jsem měla ukrutný hlad, vytáhla jsem z batohu sušenky a limonádu.

Nabídla jsem i starci a on s povděkem přijal. Když si pochvaloval, jaká to je dobrota, tak jsem vytáhla ještě pivo a bagetu se šunkou. Děda byl z toho v sedmém nebi a blahořečil mi. Opatrně jsem vyzvídala, jaký byl svět, když byl naposledy u lidí.

Ještě prý svítili petrolejkou a vůbec netušil, co je rádio. Začala jsem se bát. Starý muž mě ale vlídně pobídl, že mě doprovodí na okraj lesa, na pěšinu, která vede ke vsi.

Dlouho jsme se prodírali lesem, po dobrých dvou hodinách jsem konečně uviděla v dálce světla.

Daroval mi křížek

Starý muž se zastavil a dlouho zíral na potemnělou krajinu. Na rozloučenou mi pak věnoval křížek na řetízku. Objali jsme se a já spěchala do civilizace. Stařec zmizel ve svém lese.

Když jsem křížek ukázala starožitníkovi, říkal, že má nesmírnou cenu, nejen díky zlatu, ale především díky svému stáří.

Marcela B. (63), Plzeň