Měla jsem vnoučat víc, než si která babička může přát. Byla jsem šťastná a dávala to náležitě najevo. Přede všemi jsem ale tajila, že toužím po něčem jiném. Nahlas jsem to neřekla.
Bylo to moje největší tajemství. Nikdy nevyřčené a s nikým nesdílené. Porodila jsem tři dcery a s manželem je vychovávala nejlíp, jak jsem dokázala. Každá holčička byla úplně jiná.
Každá byla jiná
Jedna se oblékala stále do růžového a musela být obklopená panenkami. Říkali jsme jí Barbie, jak jinak. Druhá byla přesně opakem svojí sestry. Vypadala jako kluk a taky měla klučičí zájmy. Sport a vláčky. Ta poslední byla taková vědkyně.
Stále nad něčím hloubala, četla už v pěti letech a kamarádila se výhradně se staršími dětmi. Dalo by se říct, že na nějakou výchovu dávno nevěřím.
Dcery vyrůstaly ve stejné rodině a se stejnými rodiči, přesto byly odlišné a člověk by ani neřekl, že jsou příbuzné, natož sestry! Když dospěly, těšila jsem se jako každá máma na vnoučata. Nikdy bych neřekla, že to první mi nadělí naše sportovkyně.
Pořád samé vnučky
Navzdory svému klukovskému vzezření se vdala, ještě jí nebylo ani dvacet. Kluci totiž na ni brali a mohli na ní oči nechat. Měla jich snad deset na každém prstu a mohla si vybírat. A podle mého názoru si vybrala dobře.
Solidního a hodného kluka, žádného namyšleného tlučhubu. Brzy se jí narodilo první a hned potom i druhé dítě. Holčičky. S těmi dalšími dcerami to bylo podobné. Brzy se vdaly a začaly rodit samé holky! Ani jsem se nenadála a měla jsem rovných deset vnuček.
Manžel byl nadšený. No, spíš nezřízeně pyšný, proč to nepřiznat! „Jsem lepší než kdejaký král z pohádky, co? Tolik holek, a krásných! Nemohu se na ně vynadívat,“ propadal často dojetí a já jen kroutila hlavou, co se to s ním na stará kolena stalo.
Manžel mě překvapil
Čekala bych spíš, že chytne druhou mízu, najde si milenku a nasedne na vytuněnou motorku. On ale ne. Vozil kočárek jako divý a vnučky zahrnoval dárečky. Všem třem dcerám přispěl na vlastní auto, aby mohly rozvážet děti do kroužků.
Samozřejmě jsem byla ráda, ale neustále mě to udivovalo. Člověk si myslí, že někoho důvěrně po všech letech společného soužití zná, a není to vůbec pravda. Já holky milovala.
Chodily jsme společně plavat do bazénu, a dle jejich přání jsem jim pletla šály a takové ty obří svetry z velkých očí. Já ale měla jedno hodně tajné přání, jak už jsem zmínila. Dočkat se vnuka! Tolik jsem toužila po chlapečkovi, až mě srdce bolelo.
Jak ráda bych si s ním hrála s autíčky, jak ráda bych s klukem dupala do louží! Místo toho jsem dcerám pomáhala s dětmi a taky se starala o manželovu i svoji nemocnou maminku.
Tchyně hodně našetřila
Bylo toho celkem dost a občas jsem únavou ani nemohla usnout, jak moc mě všechno bolelo. Ale ony si moji péči zasloužily. Měla jsem moc hodnou mamku a snad ještě hodnější tchyni. Za všechny roky manželství jsem o ní nemohla říct jedinou špatnou větu.
Navíc byla krásná. Pleť bez vady a oči modré jako pomněnky. Ty měl manžel po ní a kvůli nim jsem se do něho kdysi zamilovala. „Maminka umřela,“ zavolal mi jednou do zaměstnání a mně se zastavilo srdce.
Byla jen na banálním vyšetření! Potom nám připravila ještě jedno překvapení. Dědictví.
Bála jsem se o ni
Vůbec netuším, jak je to možné, ale babička nám našetřila dost peněz. Dost na pořízení vytoužené chalupy!
„Je mi zle, asi jsem se něčím přiotrávila,“ chytala se nejstarší dcera za břicho, když jsme společně trávily víkend na naší nově pořízené chalupě a odbíhala vyprázdnit žaludek. Byla úplně zelená!
Já si pomyslela, že už není nejmladší, kdo ví, co se jí zmocnilo za nemoc! Měla jsem o ni velký strach. Paličatá byla po manželovi a jít k lékaři odmítala. Jenže jí bylo stále stejně. Špatně! Hodně zhubla a slabostí sotva chodila.
V zaměstnání si vybrala dovolenou a doma jen ležela. Nakonec jsem ji k tomu lékaři vysloveně odtáhla. Měl jasno za chviličku. „Čekáte miminko! Ve vašem věku už vám to dá zabrat,“ povzdychl si a předepsal jí nějaké vitamíny.
Já neměla z té zprávy ani moc radosti. Dcera proleží tolik měsíců a porodí další holčičku. Jenže v tom jsem se právě mýlila. „Mami, pojď se na něco podívat,“ lákala mě dcera a z kabelky vytahovala fotku ultrazvuku.
Moc jsem na ni neviděla, ale ona ukázala prstem na jakýsi malý ocásek. Takový čudlíček!
Konečně jsem se dočkala
„Víš, co to je? To je náš kluk!“ Rozplakala jsem se. Po tolika letech takové překvapení! A opravdu se narodil kluk. Čtyřkilový! Dostal jméno Roman, ale pro mě to byl Rambo.
Můj vytoužený, nádherný a nečekaný chlapeček! Jsem ta nejpyšnější babička na celém světě, tolik štěstí jsem už vůbec nečekala.
Jana P. (69), Mělník