Snacha nebyla podle mých představ, nejvíce mě trápilo, že by měla jednou podědit můj majetek, který nebyl malý. A tak jsem se rozhodla.
Už jsem se na to nemohla dál dívat. Můj skvělý syn, vysokoškolák, lékař, si vzal za ženu obyčejnou zdravotní sestru! Bylo to tak nespravedlivé, že jsem tehdy bojkotovala i jejich svatbu. S manželem jsme na ni nešli.
Když se narodila první vnučka Evička, začala jsem s nimi teprve komunikovat. Jen kvůli té malé. Doufala jsem, že se dá cestou svého otce a jednou se z ní stane také lékařka, a ze druhého dítěte, které se narodilo dva roky poté, taky.
Nebo bude malý Matyáš jednou skvělý právník? I to by se mi líbilo! Upnula jsem se na svá vnoučata a na jejich, jistě zářnou, budoucnost. Ve škole se oba učili dobře, chodili do nejrůznějších kroužků, sportovali. Jenže pak přišlo velké rozčarování.
Evička si podala přihlášku na střední zdravotní školu. „Chci být zdravotní sestřička, jako máma,“ řekla mi. Nebyla jsem z toho nadšená, ale pořád jsem doufala, že by ještě Evička mohla změnit názor a pokračovat někam dál, na vysokou, stát se lékařkou.
Horší to však bylo s mladším Matyášem. Toho bavil jen sport, školu začal flákat a nakonec se dostal jen na učební obor. Cítila jsem to jako životní zklamání.
Naděje jsou pryč
Když nakonec Evička nastoupila v nemocnici jako obyčejná zdravotní sestra a našla si za přítele nudného účetního, a Matyáš se stal automechanikem, dostala jsem zlost. Všechny moje naděje byly v prachu. Vinila jsem z toho snachu. Špatně své děti vychovala!
Viděla jsem, jak je můj syn v práci neustále, samá služba a noční, a jak se vrací vyčerpaný domů, zatímco snacha nedělala nic. Když se vnučka Eva vdávala za svého účetního a z Matyáše se vyklubal homosexuál, přišla třetí rána − zemřel mi můj manžel, moje opora.
Najednou jsem pochopila, že nadejde brzy i můj čas − a všechen můj majetek, přejde do rukou syna a hlavně nenáviděné snachy a jejich nepovedených dětí.
V dobrých rukou
Rozhodla jsem se, že jim překazím všechny jejich plány. Pomstím se! A tak jsem s pomocí právníka, který byl mým dlouholetým známým, napsala závěť. V ní jsem veškerý svůj majetek odkázala na dobročinné účely, něco dětskému domovu, něco na útulek pro pejsky atd.
Když jsem odcházela domů, měla jsem skvělý pocit. Zašla jsem si na kávičku do oblíbené cukrárny a dala si dort. To jsem si zasloužila.
Představovala jsem si, jak se bude snacha tvářit, až odejdu, a oni zjistí, že jim po mně zůstal jen nějaký nábytek a staré auto. Chalupa, peníze, šperky − všechno bude patřit někomu jinému. Nadšeně jsem pak šla na hřbitov říct o svém skutku svému zesnulému manželovi.
Daniela (73), Praha