Nikdy jsem neměla ráda sukničkáře, a zjištění, že k nim patří i můj syn, mě zneklidňovalo. Dal mi ale jasně najevo, že je to jen jeho věc.

Dnes už je můj syn dávno šťastně ženatý, ale svého času dívky střídal, na můj vkus až příliš. Některé se mi zamlouvaly, některé méně. Moc se mi líbila Michaela, útlá usměvavá holčina. V duchu jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby s ní Láďa zůstal.

Občas si ji přivedl domů, pokaždé se zeptala, zda mi může pomoct s večeří, někdy mi i něco přinesla, kytičku fialek, čokoládu, takové milé drobnosti. Tolik jsem si přála, aby Láďa pochopil, že je Michaela báječná holka.

No a pak mi jednoho dne volá manžel a povídá: „Pozor, jde k tobě Míša. Teďka byla za mnou v práci. Hrozně plakala. Říkala, že jde i k tobě. Láďa se s ní rozešel, je z toho úplně vedle.“ Za chvíli už byla u mě na poště. Všichni koukali.

Zavřela jsem přepážku a šla s ní do parku. Hrozně plakala, až se jí ramena třásla. „Řekněte mu,“ vyrážela ze sebe, „ať si to ještě rozmyslí. Prosím. Nevím, co si bez něj počnu.“

O kolečko víc

Dostala jsem na Láďu vztek. Ten kluk neví, co chce. Bude trpce litovat, že tuhle úžasnou mladou ženu poslal k vodě. „Já mu to řeknu, Míšo,“ slíbila jsem s povzdechem. „Moc mě to mrzí. Utíkej domů, začíná pršet.

Musím se vrátit do práce, nebo budou nepříjemnosti. Promluvím s ním, slibuji.“ Rozhovor proběhl rychle. Láďa sršel vzteky. „Mami, do tohohle mi ale mluvit opravdu nebudeš,“ prskal. „Míša se asi zbláznila, když šla za vámi oběma do práce. To se přece nedělá.

Copak se tyhle věci řeší přes rodiče? Je vidět, že má o kolečko víc. Už si nerozumíme. Jsem rád, že jsem se s ní konečně rozešel, bylo na čase.“ Zanaříkala jsem:

„Jsi moc mladý, ještě nemáš tušení, co je pro tebe dobré.“ Drze se tázal, zda si tedy má vybírat nevěstu v šedesáti, až dostane rozum. Vzdálila jsem se do kuchyně vařit večeři. Nemělo to smysl.

Kamarádky

Druhý den ráno na mě Míša čekala před poštou. Už z dálky jsem viděla, jak tam nervózně přešlapuje. Když se na mě podívala, hned věděla, že jsem neuspěla. Vytáhla kapesník, utřela si slzy a vysmrkala se. „Vím, že jsem trapná,“ zaúpěla. „Nezlobte se na mě.

Měla jsem ho hrozně ráda. Jak teď budu žít?“ Byla tak smutná, že jsem ji po práci pozvala do cukrárny, ať si osladí život. Od té doby jsme kamarádky, i když je o spoustu let mladší.

Chodíme spolu do divadla i do kaváren, smějeme se stejným věcem, svěřujeme se s radostmi i starostmi. Jsem ráda, že navzdory svým obavám nakonec našla muže, se kterým žije spokojeně. Občas, když si chtějí někam vyrazit, jim hlídám děti.

Eva (65), Český Krumlov