Jako děti jsme toužily najít na tajemné zřícenině legendární poklad loupeživých rytířů. Ani voda v podzemí nás nezastavila. Až na nás vyběhl pán hradu.

Které dítě nesní o tom, že najde poklad? Truhlu plnou zlata a drahého kamení. My jsme nebyli jiní! Skutečnost, že ji pak budeme muset odevzdat státu, nám naše odhodlání nemohla zkazit!

Kdykoli jsme v létě přijeli s bráškou k babičce na prázdniny, byli jsme plní nových nadějí, že tentokrát to určitě vyjde! Na nedaleké zřícenině kdysi slavného hradu loupeživých rytířů musí přece být hned několik pokladů!

Museli ty své lupy přece někde schovat! Místní pověsti to jen potvrzovaly. Ovšem ve které podzemní chodbě hradu se poklad ukrývá, o tom už legendy ani babské povídačky nehovořily.

Do podzemí

Hned druhý den, když jsme se přivítali s místními kamarády, jsme začali plánovat. Vnuk místního knihovníka objevil doma staré kroniky a v nich mapy hradu. A právě díky nim jsme objevili nový vstup do podzemí z jeskyně ve skále.

O jeskyni jsme věděli, kluci ze vsi tam chodili tajně kouřit, ale že je tam mezi dvěma kameny úzká spára, kterou je třeba se protáhnout, a tam je pak druhá jeskyně, o tom neměl nikdo z nás ponětí! Všichni jsme cítili, že náš poklad je na dosah ruky!

Akci jsme naplánovali na sobotu, kdy byla ve vsi zábava. Dospělí budou v místní hospodě tančit a bavit se až do rána, a my se navečer nenápadně vydáme ke skále.

Pečlivě jsme se na to připravili, dokonce jsme si vzali křídu, abychom malovali znamení na zeď, kdybychom se ztratili.

Příšera vyběhla

Taky jsme se zásobili jídlem a pitím, kdyby došlo na nejhorší a museli jsme v podzemí hradu pobýt delší dobu. Všechno šlo jako po másle. Snadno jsme se vytratili z domu, protáhli se spárou do jeskyně, za kterou byl skutečně další prostor.

A jak jsme tam tak nadšeně slídili, sklouzla bráškovi noha a spadl do jezírka, které tam bylo. Nebylo hluboké, ale zato obydlené.

Z vody vyběhla strašná potvora, v šeru vypadala jako drak nebo strašný bazilišek, a vydala tak příšerný zvuk, že jsme se dali na útěk. Jeden přes druhého jsme se cpali do spáry a z jeskyně utíkali odření do krve.

Když nás rodiče viděli a dozvěděli se o naší akci, nechali tu spáru zazdít. Tak skončily naše naděje. Co jsme viděli za zvíře, to se nikdy nedozvíme! Možná nebylo tak hrozné, ve světle baterek ale vypadalo děsivě! Na ten mrazivý skřek, jímž nás vyhnalo, nikdy nezapomenu!

Kateřina (60), Karlovarsko