Jednoho letního večera jsme s kamarádkou vyrazily k řece. Během chvíle se na vodě objevil obraz. Vypadalo to jako létající talíř.
Zážitek, který jsem prožila kdysi o letních prázdninách, mi zůstane v paměti. Letní večer se proměnil ve strašidelné dobrodružství. Několik let jsme celá rodina pravidelně jezdili každý rok na pronajatou chalupu, kde jsme si užívali léto.
Když mi bylo devatenáct, rozhodla jsem se, že tam pojedeme s kamarádkou. Zaplatily jsme si týdenní pobyt, předpověď hlásila, že bude hezky a teplo, takže jsem se velmi těšila.
Koupání
Vyrazily jsme hned první červencový týden. Rychle jsme se zabydlely a vyrazily k vodě. Kamarádku Soňu napadlo, že bychom se mohly jít koupat i večer. Je pravda, že takové noční koupání by mohlo být fajn, říkala jsem si.
Po večeři jsme se oblékly znovu do plavek a hodily přes sebe župany. Kdyby nás někdo viděl, jak míříme k vodě a ještě s láhví vína, asi by se pěkně pobavil. Jako první se šla koupat Soňa. Volala na mě z dálky:
„Pojď taky, voda je jako kafíčko.“ Shodila jsem župan a rozeběhla jsem se za ní. Udělala jsem pár temp, když vtom jsem se zarazila.
Kamarádka viděla to samé
Ve vodě se zrcadlil podivný obraz. Vypadalo to jako veliký stříbrný létající talíř. Podívala jsem se na oblohu, ale ta byla jako vymetená. Nechala jsem to být a plavala jsem dál. Vtom ale Soňa zavolala:
„Poplav ke mně, to musíš vidět!“ Když jsem se k ní přiblížila, ukazovala prstem pár metrů od sebe. Viděla to samé, co já před malým okamžikem. „Co to je?“ zeptala se mě. „Vypadá to jako létající talíř, ale podívej se na oblohu, tam nic není.
Divné, že?“ Obraz ve vodě jsme viděly obě. Soňa se začínala bát, tak řekla, že poplaveme raději zpět.
Nohy nám ztuhly
Když jsme se dostaly na místo, kde už jsme stačily, oběma nám ztuhly nohy. Nemohla jsem udělat jediný krok. Soňa na tom byla stejně. Začala hrozně pištět, že se bojí. Létající talíř se pohyboval a dělal různé manévry. Už i já jsem se přestala cítit bezpečně.
Vší silou jsem se snažila pohnout nohama, abych mohla utéct z řeky ven. Moc to nešlo. Soně se nakonec podařilo nohy rozpohybovat. Dobelhala se ke mně a pomohla mi z vody. Zamířily jsme k chalupě. V polovině cesty jsem se otočila.
Měla jsem pocit, že cítím v zádech něčí pohled. Vrátila jsem se k vodě. Kousek od břehu byl strom a za ním jsem zaznamenala něčí pohyb. Pak se ozvalo divné zasyčení a jako by někdo něco říkal. Jenom jsem tomu nerozuměla. Utíkala jsem zpátky.
V chalupě jsme se zamkly a oknem jsme pozorovaly, jak se zvedl vítr. Strachy jsme zatáhly závěsy. Ráno jsme se sbalily a jely domů. Dodnes nevím, co se tam stalo.
Jana L. (53), Opava