Byla jsem vymodleným dítětem. Rodiče se o mě díky tomu přehnaně báli. Museli mít o všem přehled. Dokonce jsem se díky nim málem nevdala!
Rodiče měli vždycky až přehnanou potřebu mě chránit. Už ve školce máma vyváděla, když jsem domů přišla s nějakým škrábancem. Řešila s učitelkou, kdo mi to udělal a jaký k tomu měl důvod. Ve škole to bylo ještě horší.
Až do sedmé třídy mě vozili do školy a většinou i vyzvedávali. Byla jsem prostě jejich vymodlené dítě.
Všechny mi odradili
Nejtěžší chvíle jsem zažívala v době puberty. Líbili se mi kluci, ale s žádným jsem si nemohla začít. Mohla jsem doma prosit na kolenou, ale rodiče byli neoblomní. Na první pořádné rande jsem šla až v osmnácti, a to ještě tajně.
Když se o tom naši dozvěděli, nastalo peklo. Mého milého lustrovali, a tak nám kvůli tomu vztah nevydržel. Můj tehdejší přítel po půl roce vztah ukončil. Našim jsem to měla za zlé, ale jen těžko si připouštěli, že by to mohla být jejich chyba.
Dokud jsem bydlela doma, žádný nepřicházel v úvahu. Nikdo z mých nápadníků neustál ty věčné výslechy ze strany rodičů a tajné špehování, sotva jsme někam vyrazili.
Chtěla jsem svobodu
Své rodiče miluji, byli to skvělí lidé a jsem jim za mnohé vděčná. Vím, že všechno, co dělali, mysleli dobře. Nemohu se však ubránit pocitu, že jsou věci, do kterých by se dětem nemělo zasahovat. Alespoň se tím dnes vůči svým dětem snažím řídit.
Třeba právě co se týče jejich sexuálního života. Já se tehdy ve dvaceti odstěhovala. V podstatě jsem utekla. Svůj odchod z domu jsem si pečlivě chystala a našim o tom řekla až v den, kdy jsem odcházela. I přes pláč maminky jsem se konečně cítila svobodná.
Měsíc se mnou potom nemluvili. Ne že by mi to moc vadilo. Když jsem si později našla přítele a přivezla ho k rodičům představit, smířili se s tím, ale trvali na tom, že u nich musíme spát odděleně.
Nechtěla jsem o něj přijít
Měla jsem co dohánět. Pařby do tří do rána, alkoholové večírky, a hlavně muži. Když jsem se během pár let vyřádila, začala jsem myslet na vážný vztah. Bylo to ve chvíli, kdy jsem poznala Tomáše. Začali jsme spolu randit a o rok a půl později i bydlet.
Doma už naléhali a nutně ho chtěli poznat. Jakoby to byla nějaká rozhodčí komise. Nebudu lhát, já se tomu bránila. Představa, že mi zničí další vztah, mě děsila. Tomášovi jsem řekla, jací naši jsou, a prosila ho o nadhled.
Nakonec jsem byla překvapená jejich reakcí, protože se zdálo, že se naši změnili a berou mě jako dospělou. To, že jsem se spletla, jsem pochopila až při jedné z dalších návštěv.
Jak se sluší a patří
Měli jsme u nich strávit víkend. Když nás šla máma uložit do dvou různých pokojů, bylo mi před Tomášem trapně. „Mami, proč máme spát odděleně?” zajímalo mě. „Nemáte po svatbě, takže se musíš chovat tak, jak se sluší a patří,“ řekla výchovně.
Ani dcera nic nezměnila
Mohla jsem jí říct, že už dávno nejsem panna, ale v tu chvíli bylo lepší udržet její naivitu než něco vysvětlovat. Tomáš se tomu díky bohu zasmál a nijak to neřešil. Zvykli jsme si, že když jedeme k našim, musíme spát odděleně.
O rok později mě Tomáš požádal o ruku a konala se veselka. Pro naše to měl být jasný signál toho, že už mě nemusí hlídat. Tři měsíce po svatbě jsme u nich zase měli strávit pár dní. Máma opět nezklamala. Automaticky nás rozdělila do dvou pokojů.
Neměla jsem sílu to řešit. Čekali jsme, až naši usnou. Přelezla jsem k Tomášovi a usínala v jeho objetí. Nad ránem jsme se zase rozdělili a naši žili v iluzi, že jsem jejich hodná holčička. Vtipné bylo, že se nic nezměnilo, ani když jsme už měli dceru.
Zůstal nad věcí
Kačenka spala se mnou a její tatínek ve vedlejším pokoji. Když se nás dcera ptala, proč nespíme spolu jako doma, řekl jí můj muž: „Víš, to je taková naše hra s babičkou a dědou.“ Přijala to, i když tomu ani ona moc nerozuměla.
„Dospělí jsou divní,“ komentovala to a tím to zhaslo. S manželem jsme si pak řekli, že to budeme brát jako zpestření našeho sexuálního života a budeme se o to víc těšit domů na manželské společné lože. Vlastně jsme oba byli rádi, že to naše dělá šťastné.
Asi tak měli pocit, že mě musí pořád ještě chránit. Rozdělené ložnice dodržujeme i dnes, když jedeme do domu rodičů, i přesto, že oni tu už s námi nejsou. Je to taková vzpomínka na ně, tak proč jim to nedopřát. Třeba se shora na nás dívají.
Dana H. (57), Jeseníky