Domů     Bratr konečně uznal chybu
Bratr konečně uznal chybu
4 minuty čtení

Nemluvili jsme spolu dlouhých dvacet let. Rozhádali jsme se kvůli prkotině, ale žádný z nás nechtěl ustoupit. Když onemocněl, omluvil se.

Snažíme se vynahradit si všechny ty zbytečně ztracené roky! S bráchou nás od sebe dělí jen rok a nepamatuji se, že bychom byli jeden bez druhého.

Bylo jasné, že se pohádáme

Všude jsme spolu byli odmalička, ve škole a potom i v zaměstnání, i když každý na jiném pracovišti. On dělal mistra a já v kanceláři v jednom malém podniku.

I naši partneři se měli celkem rádi, tak jsme spolu jezdili na dovolené a později si i hlídali děti a potom i vnoučata. V padesáti jsme jich měli každý po čtyřech, a když jsme se sešli, byl to pěkný mejdan. Tak říkal našim společným víkendům bratr.

Vnoučata vyžadovala neustále nějakou zábavu a akce, tak jsme ani na chvíli nevydechli. Až večer, pěkně u táboráku. Scházeli jsme se totiž na chalupě, kterou jsme měli po rodičích napůl a nemínili na tom nic měnit.

Na hromadění majetku jsme nikdy nebyli a důležitější byla pro nás rodinná pohoda a pospolitost. Naše poslední setkání neprobíhalo dobře už od samého počátku. Jakoby ve vzduchu viselo něco zlověstného.

Urazili mě

Panovala taková nenálada, aniž by člověk věděl proč. Svítilo sluníčko a ve vzduchu bylo cítit jaro. Prostě jsme měli být veselí, ale nebyli. Ani vnoučata se nechovala zrovna ukázkově. Pořád se pošťuchovala a o něco dohadovala.

Po chvíli to s nimi bylo k nevydržení. Poslala jsem je ven nasbírat šišky a klacíky na večerní ohníček, ale nechtělo se jim. Z domu jsem je musela doslova vyhnat. Nabídla jsem bratrovi a švagrové kávu, že si sedneme na zápraží, ale nebyla s nimi kloudná řeč.

Dokonce jsem si vyslechla kritiku, že jim moje kafe nechutná. „Taky bys už mohla změnit značku. Tohle je jako vyvařený hadr…“ poznamenal brácha a mě to urazilo. Vždyť jsem je neustále jen hostila a je nikdy nenapadlo něco přivézt. Brali to jako samozřejmost. Moje koláče a štrúdly.

Co já se jich napekla! Jen těch jablek, co jsem vždycky strouhala. A to mi manžel, šetřílek, nedopřál ani kuchyňského robota.

To se spletli!

Prý je to zbytečnost. No, jak pro koho. Taky jsem jim to hned vyčetla a oni se naštvali. Prý platí jiné věci. Naše vnoučata po nich dědí lyže i kola. To sice byla pravda, ale mě nenapadlo, že se to počítá. Že naše hoštění berou jako kompenzaci.

Začali jsme se dohadovat čím dál hlasitěji. Když přiběhl můj muž a udiveně se optal, co se děje, dostalo se mu také urážky. Prý je líný a jen se někde zašívá, místo toho, aby pomohl s vnoučaty. To byla velká lež, on se jim věnoval téměř pořád.

Manžel jen zdvihl ruce, aby byly vidět dlaně od smůly. Sbíral zrovna jehličnaté větve na podpal. A samozřejmě že se všemi přítomnými dětmi.

Do mě vjela zlost a manžela jsem se zastala. O hodinu později už nebyla po bratrovi a jeho rodině na naší chalupě ani památka.

Moc mi scházel

Sebrali se a odjeli. Když adrenalin vyprchal, snažila jsem se jim dovolat, ale marně. Nikdo můj telefonát nepřijal. A nepřijali ho ani po týdnu, měsíci i roce. Moje zvonění na jejich dveře bylo marné. Na dopis mi neodpověděli. Jakoby se po nich slehla zem.

Nejhorší bylo, že se ani naše vnoučata nestýkala s těmi jejich. Prostě veškeré kontakty ustaly. Bratr mi moc scházel a já si byla jistá, že i on by mě rád viděl. Jenže byl velký paličák! Už jsem po těch letech ani nedoufala, že se mi ozve, ale stalo se.

V telefonu jsem uslyšela bratrův tichý hlas. Prosil mě, zda bych ho nenavštívila v nemocnici. Hrozně jsem se lekla! Domnívala jsem se, že má nějakou zhoubnou nemoc. Že umírá! Že se chce přes to všechno rozloučit. Byla ve mně malá dušička, když jsem otevírala dveře jeho pokoje.

Skoro nic mu nebylo

Bratr ležel na lůžku a vypadal celkem dobře. Byl jen na banální operaci žlučníku. „Víš, měl jsem čas přemýšlet. Možná po té narkóze se mi konečně rozsvítilo. Vzpomněl jsem si na naše rodiče.

Tatínek držel maminku za ruku a říkal jí, jak je na nás, svoje děti pyšný. Jak nás dobře vychovali! Určitě by se jim nelíbilo, že jsme se rozhádali. Můžeš mi opustit?“ řekl a já hned kývla. I já poprosila o odpuštění!

Na chalupu už zase jezdíme společně. Jen bez vnoučat, která už mají jiné zájmy. Ale i tak si víkendy hezky užíváme!

Marie B. (73), České Budějovice

Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může