Domnívala jsem se, že jsem vychovala dvě slušné dcery. Ale jen co manžel zemřel, zatoužily obě po mém domku a chalupě.
Mě chtěly strčit do ústavu, aby se o mě nemusely starat. Ani jsem nestačila propadnout smutku, když manžel zemřel. Byl dlouho nemocný, a tak jeho konec nebyl žádným překvapením. Ale i tak mě to zasáhlo. Člověk si ani neuvědomí, co ten druhý pro něho znamená, dokud nezůstane sám!
Myslely jen na sebe
Měla jsem svého Vlastíka moc ráda. Byl do posledních chvil optimistický a na nic si nestěžoval, přestože trpěl bolestmi. Snažila jsem se mu jeho poslední chvíle zpříjemnit, jak to jen šlo.
Vařila jsem mu jeho oblíbená jídla, četla mu knížky, které miloval v dětství. Anebo ho jen tak držela mlčky za ruku. Zůstala jsem sama.
Dcery byly dospělé, a tak jsem předpokládala, že mě budou chodit navštěvovat nebo budou za mnou posílat vnoučata, aby mi dělala společnost. No, návštěvy jsem se dočkala, ale byla jiná, než jsem si přála. Holky napochodovaly jako jeden šik, a prý že se mnou budou probírat budoucnost.
Domluvily se na mě
„Jakou budoucnost?“ divila jsem se. Táhlo mi sice na sedmdesát, ale zdraví mi zatím sloužilo a byla jsem úplně soběstačná. Tak co chtějí probírat? Hlavou mi ještě blesklo, jak jsou starostlivé, ale to byla mýlka. Vlastně nebyla. Starosti měly. Ale jen o sebe.
O svůj prospěch. O majetek! „Mami, tak jsme si říkaly, že přece nemůžeš být doma sama. Co kdybys upadla? Nikdo tě nenajde. Přinesly jsme nějaké letáky s domovy důchodců. Všichni tam jsou spokojení.“ Dcera mi hned podávala ty letáky a ta druhá se přidala:
„Říkaly jsme si, že bychom mohly tvůj domek prodat a rozdělit se. A chalupu si vezme jedna z nás a druhou vyplatí. Na tom jsme se ještě nedohodly. Jen za to auto dostaneš dost peněz, to ti bude v domově na přilepšenou stačit! Tak co tomu říkáš, dobrý nápad, ne? Není proč váhat!“
Začala jsem nanovo
Koukala jsem na dcery, jako bych je viděla poprvé. Tak ony se ještě nedohodly! O mně beze mě… Mávla jsem rukou, že si to musím rozmyslet. Tvářily se naštvaně. Prý jaképak rozmýšlení! Odešly s nepořízenou, ale já dostala strach. Co když mě vystěhují násilím?
Co když ze mě udělají nesvéprávnou babičku? Vydala jsem se k notáři a taky do banky. Notář mi vyhověl, i když neměl volný termín. Byl v mém věku a pochopil moje obavy. Do týdne jsem měla vše připravené.
Účty jsem převedla jinam a nemovitosti svěřila jakési realitce, aby je prodala co nejdřív. Sbalila jsem si dva kufry a vydala se vstříc svobodě. Do jiného města, do pronajatého bytečku od té samé realitky. A do lázní! Ať se dcerunky dohadují beze mě a mého majetku!
Lenka N. (70), Třebíč