Nevěřil jsem pohádce o andělovi, který hlídá obyvatele vesnice, kde prarodiče žili. Až jsem ho jednou sám potkal.
Babička se na mě významně podívala a řekla: „Každý máme svého anděla, který nás chrání!“ Chodil jsem tehdy do páté třídy a patřil k premiantům. Byl jsem takové to přemoudřelé dítě, které si nenechalo nic nakukat.
„A jak to, že nejsou vidět?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. „Jeden anděl hlídá nedaleko odtud. Ten ale patří všem!“ navázal děda a podíval se významně na babičku. Říkal jsem si, že si moji prarodiče dělají ze mě dobrý den.
„Já tomu nevěřím, je to s anděly podobné jako s Ježíškem, neexistují!“ ozval jsem se naštvaně a vstal od stolu. „Už mi není pět, abyste mi říkali pohádky!“
Jako mořský vlk
Řekl jsem, že se jdu projít ještě k řece a za nějakou chvíli se vrátím. Pak pojedu na kole domů, bydlel jsem s rodiči hned ve vedlejší obci. Z vesnice, ve které žili prarodiče, jsem to měl jen půl hodinky šlapání na mém novém kole.
Dům prarodičů, ze kterého jsem vyšel, stál na konci řady úhledně učesaných stavení podél štěrkové cesty. Bylo to jen pár kroků od řeky. Obešel jsem náplavku, která byla zčásti zarostlá hustou džunglí rákosů.
Napadlo mě, že se projedu na dědově pramici, kterou tam měl. Děda mi zakázal, abych sám vyrážel na řeku, obzvláště v tuto dobu, kdy byly břehy ještě sevřeny ledovou krustou. Těšil jsem se ale na to, že si na chvíli zahraji na „starého mořského vlka“.
Za okamžik jsem už odemkl řetěz, který byl obtočen kolem kovového kruhu, kde měl děda schovaný klíček, to jsem dobře věděl. Pramice byla volná. Voda byla klidná, ale kousek dál byl po proudu jez.
Vesloval jsem do středu řeky. Nízko nad hladinou se vznášel závoj mlhy. Byl studený a vlhký. Oba břehy mi zmizely z očí. Přestal jsem veslovat a na chvíli přivřel oči. Bylo to opojné!
Volání o pomoc
Dostavil se ve mně pocit svobody. Ani nevím, jak dlouho jsem si tam snil, když se pohyb pramice nečekaně zrychlil. Mlha zhoustla a zastřela mi pohled kolem sebe.
Jako bych se najednou topil v krupicové kaši! Zaslechl jsem hukot jezu. Přibližoval se závratnou rychlostí. To, že mi jde o život, jsem poznal až za chvíli. Mlha mě doslova oslepila.
Opřel jsem se do starých vesel a pokoušel se z proudu, který mě táhl do smrtících vírů, dostat. Nedařilo se to! Zpanikařil jsem a začal volat o pomoc. Nikde ale nebylo ani živáčka. Bezmocně jsem vstal a kolébal se v pramici, která směřovala k jezu.
Průhledné ruce
V okamžiku největšího zoufalství jsem se chystal skočit do chladné vody a plavat, seč mi síly budou stačit. Pustil jsem vesla a málem se rozbrečel. Ve stejnou chvíli jsem spatřil něco velmi podivného.
Konce vesel uchopily ruce! Byly bílé až průhledné. Opřely se mocně do veslování. Na okamžik se zjevila celá postava průhledná a éterická. Snad jsem zahlédl na okamžik i velká bílá křídla.
Pramice dorazila ke břehu a zajela do rákosí jako střela. „Děkuji!“ zašeptal jsem a průhledné ruce zmizely. K prarodičům a později domů jsem dorazil s větou, která mi zůstala na rtech: Andělé existují, ale jen proto toho, kdo jim skutečně věří!
Petr (57), Pardubice