Kdykoliv přijedu na vesnici, kde jsem vyrůstala, stále se mi vrací ten den, kdy zemřela má kamarádka. A přitom to je už přes padesát let.

I dnes to vidím jako včera. I pocit viny je stejně intenzivní. Neprávem jsem obvinila svoji nejlepší kamarádku. Maruška měla ještě o dva roky staršího bratra Martina. Právě on byl mojí první láskou.

Napřed jsme byli tříčlenná parta, ale v pubertě se mé city k němu změnily. Poprvé v životě jsem pocítila, co je to láska.

Jednou v létě, když jsme na zahradě pekli buřty, si ke mně přisedl: „Nechceš se mnou chodit, Jaruško?“ zeptal se najednou a já bez dechu přikývla.

Letní láska

Ten večer jsem od něj dostala první pusu. Následoval snad nejhezčí měsíc mého života. Vodili jsme se za ručičku a trávili všechen čas spolu. Často jsme si vyrazili k vodě jen sami dva, bez Marušky. Ta samozřejmě začala žárlit a bratra mi rozmlouvat.

„Prosím tě, stejně jedeš po prázdninách do města do školy. Martin si na tebe za pár týdnů ani nevzpomene,“ řekla mi jednou a já se na ni naštvala s tím, že mi lásku závidí, a proto ani nepřeje. Samotnou mě totiž obavy z našeho odloučení sžíraly noc co noc.

Kamarádství s Maruškou v té době uvízlo na bodu mrazu. Blížil se konec prázdnin a Martin za mnou dva dny nepřišel.

Nic jsem netušila

Mohla jsem si oči vybrečet. Nechápala jsem, co se děje, ale Marušky jsem se nechtěla vyptávat, i když bydleli jen kousek dál přes silnici. Až třetí den vpodvečer zaťukal na mé oko. „Jaruško, potřebuji s tebou mluvit,“ špitl a já měla okamžitě zlé tušení.

To se také během pár minut naplnilo. „Víš, mám tě moc rád, ale musíme se rozejít,“ řekl, a to bylo vše. Na mé naléhání, proč se chce rozejít, jen krčil rameny a koukal se zarytě do země. K odchodu se ale také neměl.

Křičela jsem

Zato do mě vjel vztek. Vyskočila jsem, jako by mě něco píchlo, a vyběhla jsem ze zahrady. Letěla jsem do domu své kamarádky. Seděla zrovna u okrasného jezírka a něco trhala. Měla jsem chuť ji srazit do vody, to jsem se ještě ovládla.

Když se na mě ale otočila, už jsem se neudržela: „To kvůli tobě se na mě Martin vykašlal. Co jsi mu navykládala? Nenávidím tě!“ zakřičela jsem už skoro jako smyslů zbavená. Nečekala jsem ani na reakci mé kamarádky a vyběhla jsem ze zahrady. Jen jsem zaslechla, jak za mnou volá.

Ležela v krvi

Ani jsem se neotočila. Chtěla jsem utéct, co nejdál to jde. Přeběhla jsem silnici a vyběhla jsem do pole, které bylo u lesa, když jsem za sebou uslyšela skřípění brzd a podivnou dutou ránu. Otočila jsem se a viděla Marušku ležet na silnici.

Kolem ní se zvětšovala kaluž krve. Řidič auta, kterému vběhla moje kamarádka do cesty, zrovna volal sanitku. Doběhla jsem k ní, klekla jsem si na zem a objala ji.

Kvůli mně zemřela

Držela jsem ji až do příjezdu sanitky, která, ani nevím, za jak dlouho, přijela. Někdo mě od ní odtáhl a doktor oznámil, že je mrtvá. Na kraji lesa mě později našel Martin. „To kvůli mně zemřela,“ vzlykala jsem a chtěla jsem umřít s ní.

Věděla jsem, že kdybych ji neobvinila, že se se mnou rozešel kvůli ní, nemusely jsme se pohádat a neběžela by za mnou a nesrazilo by ji auto. Martin mě objal a já mu dlouho brečela na rameni. „Není to tvá vina. To já za to mohu,“ snažil se mě uklidnit.

„Nejhorší je, že poslední, co jsem jí řekla, bylo, že ji nenávidím!“ zoufala jsem si tehdy. A není to lepší ani teď. To kvůli mně zemřela tak mladá má nejlepší kamarádka.

Jana T. (65), Tábor