Byla jsem zvyklá hlavně na učitelky, ale na gymnáziu jsme vyfasovali třídního profesora. Se spolužačkami jsme se shodly, že je to fešák.
Nenapadlo mě, že bychom na gymnáziu dostali třídního profesora, chlapa. Byla jsem zvyklá na paní učitelky. Tohle ale žádná paní učitelka nebyla, spíš znepokojivě hezký mladý kluk, který nedávno promoval. Nejen já jsem z něj byla celá pryč.
Se spolužačkami jsme se shodly, že je to sice interesantní krasavec, ale zároveň učitel, a že pomýšlet na jakoukoli love story by bylo krajně nevhodné. A že máme svoje kluky, no ne? A tak jsem si zvykla myslet na třídního v prvé řadě jako na pedagoga.
Byl to výborný učitel, češtinář, sečtělý, byla s ním legrace. Taky se vědělo, že s někým chodí. To se ukázalo na školním výletě ve druháku, kam vzal přítelkyni s sebou.
Čekali jsme modelku, ale byla to přísná brýlatá osůbka s drdolem. Legrace s ní nebyla. „Bude se s ní nudit,“ znělo v dívčím kruhu. Taky že jo. Do roka a do dne ji vyměnil za jinou. Šeptalo se, že se bude ženit.
Něco zajiskřilo
Ale neženil, to by se ihned vědělo. Občas, když vyprávěl o nějaké knize, se naše oči setkaly. Jednou jsem se, když jsme se neplánovaně srazili před školou, zeptala: „A opravdu jste přečetl celého Jiráska, pane profesore? Vždyť to není vůbec možný!“
Oči mu šelmovsky svítily, když odpověděl: „Přiznávám, vynechal jsem Skaláky, ale nikomu to neříkej, bude to naše tajemství.“ A jako by v tu chvíli něco zajiskřilo. Nechala jsem to být. Asi se mi to jenom zdálo. Vždyť je to můj učitel.
Tančili jsme spolu na maturitním plese nejmíň třikrát. A povídali jsme si a povídali, asi bychom si povídali do soudného dne, kdyby ho nepřišla vyzvat k tanci Konopásková a po ní Studničková a tisíc dalších spolužaček, které mi v tu chvíli pily krev.
Už se pak ke mně nevrátil, div že ho ty divoženky neutancovaly k smrti. Cítila jsem nepokoj a zmatek. Ale měla jsem na plese svého tehdejšího chlapce, Frantu.
Jenže ten netancoval a posilňoval se u výčepu tak vydatně, že mi ho později dva taxikáři odmítli vzít do vozu.
Co teď s tím?
Následný maturitní večírek je divná věc. Člověk by se měl radovat, že u zkoušky z dospělosti nerupl, zároveň vás pronásledují pocity, že je bezstarostné mládí v háji a začíná opravdový svět dospělých.
Svět, ve kterém si musíte poradit sami. A co bude tedy dál? Už jenom samé katastrofy? To mě trápilo. Spolužáci řádili na parketu, já cítila smutek. Koukala jsem z okna do tmy, vtom se vedle mě objevil můj milý profesor a povídá:
„Proč nekřepčíš s ostatními? Takový velký den.“ Chtěla jsem mu říct, že je mi najednou smutno, leč slovo si vzal on. Prý na to dlouho sbíral odvahu a už mi to musí povědět. Málem jsem upadla. Řekl, že mě od prváku miluje, ale teprve teď mi to může říct.
Vytřeštila jsem oči. Když jsem dokázala znovu normálně uvažovat, říkám: „No a tak co s tím uděláme, pane profesore? Nepůjdeme na parket?“ Vzali jsme se za půl roku a prožili spolu mnoho šťastných let.
Jitka (68), Pelhřimovsko