Byla milá a ochotná. Pracovala u pultu s lahůdkami a vždy mi nabídla něco lákavého na zub. Jenomže to mělo velkou vadu. Šidila.
Zprvu jsem si myslela, že je to jen náhoda, když jsem doma objevila nazelenalý plátek šunky. Prostě kolečka byla tak nešťastně namíchaná, kdo má čas prohlížet všechna! Ještě jsem ji v duchu omlouvala! Kdo ví, jaký má plat a s jakými starostmi se potýká, říkala jsem si.
Dělala to schválně
Měla jsem zbystřit a dávat si pozor. Nedávala. Další nákup totiž dopadl stejně. Jen místo šunky to byl turistický salám, oblíbený pokrm mého muže.
„Fuj, ten salám má nějakou divnou chuť!“ začal se rozčilovat u televize, kde se v polopřítmí cpal obloženým chlebem, který si připravil sám. Přikusoval k tomu notně kyselou okurku a té nazelenalé dobroty spořádal celkem dost. Noc strávil v křečích.
Měla jsem toho právě dost a šla za onou prodavačkou. Tvářila se překvapeně, ale já jí z očí poznala, že moc dobře ví, co dělá. No, chtělo to nějakou odvetu, ale jak se mstít holce sotva odrostlé školní tašce? Jakou mám já šanci proti takové krasavici, navíc vychytralé a rafinované?
Našla jsem další dvě
Něco mě hnalo pořád zpátky. Začala jsem do toho obchodu chodit co nejčastěji. Pozorovala jsem ji! Co dělá, s kým se baví a co ji zajímá. Brzy jsem zjistila, že nejsem jedinou obětí téhle lišky vychytralé.
Byla jsem si jistá, že jejími oběťmi jsou ještě minimálně dvě ženy v mém věku. Oslovila jsem je pěkný kousek před pokladnou a vysvětlila, co od nich chci. Aby se podívaly, za co se chystají zaplatit! Zdálo se, že mi nevěří, že mě považují za nějakého blázna.
Nakonec jsem je přesvědčila. Byla to trefa do černého. Opravdu, salám je zelený, ale až vespod! Stály jsme tam my tři podvedené ženské a přemýšlely, co dál. Máme ztropit skandál? Máme si nechat zavolat nějakého vedoucího? Nebo jít za prodavačkou? Nakonec jsme se rozhodly pro to druhé.
Prodává šrouby
Ty dvě podvedené zákaznice jí ukázaly, co jim podstrčila. A já? Vše jsem jí to pěkně od plic vysvětlila! „Tak už se mi nebudete smát do očí, co? Mám dva svědky, nám třem už někdo uvěří!“ Slečna byla na omdlení a začala se omlouvat.
Koktala, že prý to mají všichni nařízeno. Nevěřila jsem jí ani chviličku. I kdyby to byla pravda, je jen její věc, zda poslechne či nikoli. Nakonec jsme se dohodly. Už to nikdy neudělá a samozřejmě vymění vše zelené za růžové. Rychle se vším souhlasila.
Tak jsem na zkoušku zašla do obchodu už následující den. Další nákup byl v pořádku, ale prodal mi ho někdo jiný. „Kde je ta usměvavá slečna?“ zeptala jsem se mladíka, který nastoupil na její pozici. Jen se usmál. Prý se vyměnili. Ona prodává hřebíky a šroubky. Ty aspoň nezelenají, jen nejspíš časem zreznou!
Milada S. (67), Most