Odmala jsem věděla, co v životě chci a co je podstatné. Nebýt chudá a mít peníze! Přestěhovala jsem se do města s jediným cílem: sbalit boháče.

Naši nikdy nebyli bohatí. Ne že bychom neměli na jídlo nebo kde bydlet, to ne, ale celý život jsem jen poslouchala: „Na to nemáme, Maruško!

To si nemůžeme dovolit!“ Žili jsme skromně a měli jsme se rádi, nic zásadního nám nechybělo, ale já přesto někdy měla pocit, že námi ostatní pohrdají, že jsme chudí.

Sama a udřená

Už když jsem šla na střední školu, věděla jsem, že jen co to půjde, osamostatním se.

Když jsem se hned ve dvaadvaceti letech přestěhovala z Hradce do Prahy, našla jsem si ten nejlevnější podnájem hned s několika spolubydlícími a práci v jednom obchodě s oblečením.

Abych si to vůbec mohla dovolit, od maturity jsem si spořila, abych měla něco do začátku. Naši mi rovnou řekli, že jestli se chci odstěhovat, bránit mi nebudou, ovšem přispívat že mi také nemohou.

Jelikož táhnout všechno sama byla větší dřina, než jsem si uměla představit, a musela jsem brát i směny navíc, rozhodla jsem se, že se musím rychle poohlédnout po nějakém sponzorovi.

Strategie byla dost jasná

Má známá Zuzka mi domluvila rande s jedním z ředitelů firmy, ve které pracovala. Začala jsem řešit, co si vezmu na sebe. Ve skříni to nebyla žádná hitparáda, která by říkala „jsem reprezentativní partie i pro milionáře“.

Naštěstí měla jedna ze spolubydlících sestru modelku, která ji čas od času podarovala nějakým luxusnějším kouskem, takže mi na večer půjčila upnuté černé šaty od italského návrháře a ikonickou kabelku za padesát tisíc a já vyrazila do vyhlášené drahé restaurace, kde jsme měli sraz.

Sebestředný idiot

Radim si mě rychle změřil pohledem a pokynul mi, ať si přisednu, hned na úvod mi pochválil vypůjčenou luxusní kabelku. „Tak se povedlo,“ problesklo mi hlavou. Bohužel ale výběr oblečení a doplňků byl asi tak to jediné, co se ten večer vydařilo.

Jen co mi bez zeptání objednal večeři a taktéž k ní spároval i vhodné víno, začal mluvit o sobě a o tom, co všechno má a jak skvěle si žije.

Takže ani ne za třicet minut jsem věděla, že každý rok jezdí s otcem regatu a přesuny obstarává jejich soukromý vrtulník, že mají venkovské sídlo v anglickém Brightonu a on nakupuje zásadně v nejdražších obchodech.

Kecy byly nekonečné

Takhle vyprávěl prakticky celý večer, chlubil se a já se jen obávala chvilky, až přijde řada na mě. Protože co mu asi tak naservíruju já? Jakou úžasnou historku, ze které bude paf?

A tak jsem do sebe nervózně, pomalu, ale jistě klopila to drahé červené víno a dál se jen culila a poslouchala tu plejádu samochvály. Naštěstí čas kvapil a na mě přišla řada až u dezertu.

Mé rozvážné vyprávění však naštěstí během pár minut přerušil údajně neodkladný telefonát. Hned jak můj společník dotelefonoval, beze studu se opět chopil slova a mlel a mlel.

„Ufff,“ oddychla jsem si, když z mých nenásilných gest po další půlhodině pochopil, že už potřebuju jít, protože ráno vstávám do práce.

Ani mě nedoprovodil

Radim se se mnou rozloučil před restaurací a ani ho nenapadlo nabídnout mi odvoz nebo alespoň doprovod. Se spokojeným výrazem mi oznámil, že se skvěle bavil a že se brzy ozve. On nastoupil do přistaveného vozu a já se vydala na tramvaj.

Ke všemu ještě začalo pršet a já byla samozřejmě bez deštníku. Aby toho nebylo málo, zlomila jsem si podpatek u kozaček. Radim se pak ještě párkrát ozval a pokusil se iniciovat další schůzku, ale já se slovy, jak moc toho mám, pokaždé odmítla.

Jeho namyšlené bláboly bych už podruhé poslouchat nedokázala, a to ani za milion!

Nevyměnila bych ho

Druhý den po onom rande jsem si šla dát kozačky do opravny a cestou mě oslovil sympaťák, který si odběhl ven z kanceláře na cigárko. Dali jsme se do řeči a hned přeskočila jiskra.

Karel sice není milionář, ale já bych ho nevyměnila ani za let soukromým vrtulníkem, protože vím, že se na něj můžu spolehnout a že jsme tu jeden pro druhého. Jsme spolu od té doby a brzy oslavíme kulaté výročí svatby.

Marie Z. (64), Benešov