I když jsem své práci vůbec nerozuměla, cítila jsem se jako princezna. Všichni skákali, jak jsem pískala, a já nemusela na nic sáhnout.
Když jsem do té práce nastupovala, měla jsem už tříletého synka. Manžel totiž přišel s tím, že mi našel novou práci, skákala jsem radostí. Vůbec se ale nejednalo o práci v oboru, který jsem vystudovala.
V té firmě se opravovaly motory a různé další přístroje. Nedovedla jsem si představit, co tam já budu dělat. Snad nějaké papírování? Jakmile jsem podepsala pracovní smlouvu a zjistila, že název mé pozice zní navíječka elektromotorů, zděsila jsem se.
Provozní mne uvedla do nového pracovního kolektivu − plného mužů. Takové přivítání jsem nečekala! Ve dveřích dílny stáli noví kolegové s kyticí. „Pánové si vás budou hýčkat,“ řekla provozní.
Noví kolegové nadšeně přikyvovali s tím, že jsou rádi, že konečně mají v kolektivu i nějakou ženu. Vyfasovala jsem montérky, pracovní boty a ochranné rukavice.
Smích přešel
Byla jsem rozpačitá, ale kluci, jak jsem je po pár týdnech začala označovat, byli fajn kolegové. Snažili se mě naučit, jak převíjet malé motůrky, vyměňovat ložiska a vypisovat opravenky. Byla to vlastně docela zábava, v kolektivu nebyla nouze o legraci.
Zejména Franta nezkazil žádnou legraci. Jenže tenkrát přestřelil. U dílny byla jen jedna šatna, kde se všichni převlékali.
Abych měla alespoň nějaké soukromí, vyrobili mi kluci z plátna a nějakých železných tyčí improvizovanou převlékárnu, kde jsem se vždy před šichtou oblékala do montérek.
Stejně tak, jako to ráno. Zrovna jsem si sundávala kalhoty, když jsem uslyšela potutelné chechtání. Ten bídák Franta napnul na plátno mé provizorní šatny lanko a nenápadně roztáhl zataženou látku tak, že jsem zůstala na odiv všem pánům jen ve spodním prádle.
„Vy jste hrozný,“ začala jsem křičet a vyběhla směrem k Frantovi ve snaze lanko mu sebrat a ubalit mu pořádnou facku. Jenže jsem zakopla o tyč, která jistila mou provizorní převlékárnu. S bolestí jsem se svalila na podlahu. V tu chvíli všechny smích přešel.
Jako princezna
Odnesl to můj kotník, který po chvíli podezřele natekl. Chlapi v čele s Frantou se mi za hloupý žert omlouvali a dušovali se, že veškerou práci za mě ten den udělají, hlavně ať mám nohu v klidu. A tak jsem celou směnu strávila v jídelně s nohama nahoře a kotník ledovala.
Každou chvíli se mě někdo přišel zeptat, zda něco nepotřebuji. Franta mi o polední pauze skočil do cukrárny pro věneček. V kotníku jsem měla nakonec jen natažené vazy a chůze mi nedělala velký problém.
To jsem ale nemínila nikomu prozradit, kulhání jsem simulovala parádně. Ještě dlouho jsem si užívala pozici princezny, kterou všichni ochotně obskakují a ona nemusí dělat nic.
Eliška (57), severní Čechy