Měla jsem ušetřené peníze jako rezervu a na pohřeb. Utratila jsem je ale za podivnou koupi, a sedla tak na lep šmejdům. Rodina si zoufala, co jsem to udělala.
Jednou jsem ve schránce našla leták s pozvánkou na předváděcí akci jisté firmy – slibovali oběd a štangli uheráku. Nemohla jsem odolat. Muž v obleku začal s úžasnými peřinami s výplní zázračného vlákna, které zvyšuje imunitu organismu. Stály skoro dvacet tisíc – na akci mimořádně tisíců sedm.
Je to tak výhodné!
Pak přišla indukční plotna, která ročně ušetří tisíce za elektřinu. Ten muž mlel jako bába na trhu a my všichni hltali každé jeho slovo.
Když nabídl jen za deset tisíc tři hrnce vyrobené ze supervodivého materiálu, ve kterých uvaříte vodu dvakrát rychleji než v hrnci obyčejném, měla jsem jasno. Koupím plotnu a hrnce. A k tomu ještě ty peřiny!
Hned jak asistentka vytáhla kupní smlouvy, vytvořila se u jejího stolku fronta. Skoro jsme se o ty věci poprali. Z kulturáku jsem vyšla jako v mrákotách. Už aby byl den D a dcera měla ty narozeniny. Mám pro ni úžasné dárky!
Zeť pro mě přijel autem, naložili jsme krabice a vydali se na oslavu. „Mami, proboha, kolik tě to stálo?“ zděsila se dcera. Poté, co jsem jí řekla částku, jsme se pohádaly. Uraženě jsem odešla domů. Další den u mě zazvonila celá rodina. Zeť celé dopoledne proseděl u internetu a hledal, co jsem to nakoupila.
Nešťastná a zklamaná
Moje indukční plotna pocházela z Turecka a její lepší protějšky značek renomovaných stály polovinu. A nádobí? Nehorázně mě prý okradli! Chytla jsem telefon a chtěla zboží reklamovat. „Milá paní, asi jste si dobře nepřečetla smlouvu.
Zboží lze vrátit pouze do tří dnů,“ oznámil mi hlas na druhém konci. A ty úžasné peřiny? Objevila jsem je u Vietnamců za pětistovku. Byla jsem zničená a manžel na infarkt. Přišli jsme o veškeré úspory! Celé noci jsem nespala.
Pak jsem si koupila los, který mi na poště nabídla slečna za přepážkou. Taková bláhovost! Los jsem doma setřela tajně. Třikrát se tam zaskvěla stejná cifra. Že by deset tisíc? Celé se mi to rozplývalo, jak jsem měla slzy v očích. Běžela jsem za manželem.
„Je tam deset tisíc nebo není?“ ptala jsem se celá rozechvělá. Manžel se zadíval na los, pak šel cosi hledat do svého pracovního stolu. Vytáhl lupu.
„Bohunko,“ vydechl po chvíli zkoumání, „to není deset tisíc, ale sto tisíc!“ Bylo to víc, než jsem za ty krámy utratila.
Bohumila (81), severní Čechy