To kvílení v noci mi nedalo spát, musela jsem zjistit, co se ve starém domě stalo. Kronika mi odhalila příběh tří nešťastných dívek, které neměly ani po smrti klid.
Tehdy jsem jela na služební cestu do západních Čech. Pracovní jednání včetně setkání s německými kolegy se mělo uskutečnit během tří dnů a já našla ubytování v malém penzionu na samotě. Vypadal jako bývalá pila.
Prošla jsem si nejbližší okolí a objevila rozvaliny opuštěného domu. Nakoukla jsem do nich s tím, že si přijde na své můj dobrodružný duch. Jenže jsem najednou měla nepříjemný pocit, otočila jsem se a rychlým krokem vyšla ven. Vrátila jsem se do hotelu.
Brzy nato se setmělo, já si zašla do restaurace na jídlo a pak ulehla k spánku. Měla jsem otevřené okno, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.
Vítr, nebo zvíře?
Uprostřed noci mě probudil divný zvuk. Nejdříve jsem si myslela, že to skučí vítr, pak že to je nějaké zvíře, ale nakonec jsem dospěla k názoru, že to vypadá na lidské kvílení. Nebyl to jediný hlas, bylo jich několik. Znělo to tak zoufale, že mi to vzalo klid.
Druhý den jsem se ptala u snídaně obsluhy. Dozvěděla jsem se, že ten zvuk slýchají hosté často. Vychází z opuštěného domu, kde jsem byla. Místní se mu proto vyhýbají. Přes den jsem na to zapomněla, další noc se to však opakovalo.
V penzionu byli tentokráte ubytovaní i dva mí němečtí kolegové, kteří též vykoukli z okna.
Co píše kronika?
Slovo dalo slovo a my se rozhodli, že se společně vydáme za zvukem. Na cestu jsme si svítili mobily. Dům vypadal v noci mnohem děsivěji, než ve dne. Jeden z Němců srdnatě vešel dovnitř a já za ním. Kvílení v tu chvíli přestalo.
Svítili jsme na různá místa té zříceniny, volali, jestli tam někdo je. Neozval se nikdo. Odešli jsme s nepořízenou. Ještě jsme ale nedorazili k penzionu, když kvílení začalo zase. Druhý den jsem běžela do místní knihovny, abych pohovořila s knihovníkem.
Od něho jsem se dozvěděla, že se v místní kronice píše o třech zdejších sestrách, které chtěly utéct v padesátých letech do Bavorska, ale převaděč je zavraždil a okradl. Od té doby se začaly zjevovat ve svém domě jako duchové.
Nikdo v tom stavení nevydržel, všichni utekli a dům postupně chátral až se z něho stala rozvalina. Celý den jsem přemýšlela, jak ty nebohé duše vysvobodit.
Věnečky pomohly
Zavolala jsem kvůli tomu známé, která se duchy zabývá, a prosila ji o radu. Na její popud jsem pak natrhala na louce, kde stavení stálo, nejrůznější květy, co tam rostly, a uvila z nich tři věnečky. Ty jsem položila v domě na práh.
Zapálila jsem u nich svíčku a čekala opodál, co se bude dít. Stmívalo se a vyšel měsíc. V jeho svitu jsem najednou spatřila tři stíny. Blížily se k místu, kde plápolala svíce. Věnečky se zvedly ze země a zakroužily vzduchem. Ani jsem nedýchala.
Poté se usadily stínům na hlavách. Viděla jsem, jak se tři bytosti odlepují od země a stoupají k nebi. Letěly k měsíci, až mi zmizely z očí. Tu noc se kvílení neozvalo. A neozvalo se prý už nikdy.
Daniela (60), Brno
