Bylo to pro mě velké překvapení, procházet se zápisky mé babičky. Pamatovala jsem si ji trochu jinou.
Lidé už dneska deníky nepíší, maximálně si schovávají esemeskové zprávy, myslela jsem si dost dlouho než jsem natrefila ve staré knihovně na několik útlých knížeček se zdobným rukopisem.
Byl to objev
Knihovna stála léta v pokoji, který jsme vlastně nikdy moc nepoužívali. Jenže, když se mi narodil Románek, potřebovali jsme dětský pokoj. A tak jsem se pustila do probírání starých knížek, které už snad nikdo nebude číst. V zadní řadě byly ty útlé knížečky. Začetla jsem do jedné z nich.
„Ještě mu dám šanci, ale sbalí si svých pět švestek, jestli to ještě jednou udělá!!!“ Ty tři vykřičníky musely znamenat naléhavost výhrůžky. Deníky přece píšou hlavně zamilovaní, tak proč ta drsnost? divila jsem se.
Byla to rázná žena
Pročítala jsem řádky, které psala moje babička a najednou mi začalo docházet, že se v naší rodině vlastně nikdy nemluvilo o dědečkovi. Ten zápis s vykřičníky musel být o něm. Copak se s ním asi stalo? Musel si sbalit svých pět švestek?
Na babičku si ještě dobře pamatuji, byla to rázná žena. Co tedy děda musel vyvést ještě jednou, aby ho nemilosrdně vyhodila z domu i ze svého života. Vždyť byl přece otcem mojí mámy.
Začala jsem se vyptávat
Zašla jsem za mámou. „Proč se nikdy nezmíníš o svém tátovi?“ zeptala jsem se rovnou. Jsem taková. Máma se na mě dlouze dívala, jak by přemýšlela co mi má říct a nebo co mi říct nemá. Pak vzdychla. „Proč to chceš vědět?“ zeptala se.
Stál jsem před ní a neuhýbala očima. Pochopila, že mě k otázce muselo něco přivést. Tak jsem jí ukázala deník se zápisem.
Chtěla jsem znát pravdu
„Když si přečteš další pokračování, nebudeš se muset takhle ptát,“ spustila na mě a bylo vidět, že ji tohle téma dost vadí. Chtěla jsem znát pravdu, vždyť už jsem dospělá a unesu cokoli. Mrzelo mě, že můj děda byl nějakým rodinným tajemstvím.
Zabil snad někoho? Ale to by mu babička nevyhrožoval, že když něco udělá ještě jednou… Začetla jsem se do dalšího deníku a začala odkrývat babiččin život. Moc stesků v něm nebylo, ale děda se v nich objevoval jako On, Ten nebo Ten prevít.
„Tak ať si jde, když je takový!!!“ Takže babička dědu nevyhnala, odešel od ní a dětí. Odešel od mojí mámy. Asi proto o svém otci nechtěla nikdy mluvit. Babička popisovala, jak se protloukala životem se třemi dětmi na krku.
Na dědu nezapomněla, ale nenechala na něm nit suchou. Proto si psala deníky, musela se vypovídat a nejspíše neměla komu.
Bylo to těžké
Zašla jsem zase za mámou, chtěla jsem se jí omluvit, moje otázky ji přece musely ranit. „Jestli chceš zase mluvit o mém otci, tak si to odpusť!“ přivítala mě. Ale pak vzdychla. „Víš, můj táta byl dost na ženské,“ řekla mi u kávy, kterou jsme si daly v kuchyni.
„Trápil mojí mámu léta a ona mu odpouštěla, protože se vždycky vrátil. Až jednou, před Štědrým večerem, se nevrátil. Nedal ani vědět. Začal žít s jinou ženskou, nedal se rozvést a ani mámě nic neplatil. Bylo to pro ni těžké, ale taková byla doba.
Proto ho proklela a nám řekla, že už pro ni neexistuje. Ztratili jsme tátu, který mi moc chyběl,“ rozplakala se. „Jsem ráda, že máma psala deníky, já bych ti to nikdy sama od sebe neřekla.“
Jana D. (43), České Budějovice