Když se k vám všichni otočí zády a osud si s vámi zahrává podivnou hru, zbývá jediný člověk. Kamarádka. S Marií jsme jako nerozlučná dvojka. Už odmala.
Vyrůstaly jsme na vesnici v jižních Čechách, ale pak se naši rodiče přestěhovali do města a my jsme s Marií, kupodivu, zase usedly do stejných tříd základky a pak plynule, jinak jsme ani neuvažovaly, pokračovaly na střední.
Nic takového nepotřebovala
Marie byla krásnější, takže kolem ní bylo kluků jako much. Já se držela v pozadí. Občas se nám někdo smál, že krásná holka potřebuje za kamarádku ošklivou, aby vynikla její jedinečnost. Marie ale taková nána nebyla. Byla a je pořád moje nejlepší kamarádka.
Pomáhaly jsme si s učením, drbaly společně kluky, které na můj vkus Marie měnila až moc často, ale to jsem jí nevyčítala. Hledala toho nejlepšího. „Já si budu muset počkat a pak někoho ukecat,“ komentovala jsem se smíchem její úspěchy.
Neměl zájem
Byla jsem jí za svědka, když se vdávala. Prostě Marie byla rychlejší, ale to nás nijak nerozdělovalo. Na její svatbě se mi trochu dvořil svědek jejího manžela. Ale jenom trochu, pak z toho nějak sešlo. „Je to trumbera,“ byla s ním Marie hned hotová.
„Takový pomalý střelec. Než se rozhoupe, tak mu to trvá,“ smála se. Ale spíš to vypadalo, že o mě neměl zájem, a já jsem si s tím už za týden hlavu nelámala. Přijde někdo jiný. Nikam se neženu, chci mít také toho nejlepšího. A dost jsem se spálila.
Ukecal mě Radek, že prý mě miluje, ale sotva jsme se vzali, začalo peklo. Diktoval, kam smím a nesmím chodit, co mám nosit na sobě, s kým se smím bavit. Marii z toho kratičkého seznamu vyškrtl okamžitě. Nějak se mu nezdála.
Nemohla jsem nikam
Jenže Marii se Radek nezdál od prvního okamžiku. Neříkala nic, jen občas kroutila hlavou, ale když jsem se jí zeptala, co to znamená, odpověděla jen suše:
„Nic!“ Když jsem se ale půl roku vymlouvala, že nemohu chodit na naše pravidelné dýchánky, že mám moc práce, že mi není dobře, zazvonila u našich dveří. „Co to znamená?“ zaječela, když ji Radek vyprovodil sprostě ze dveří. A ještě do našich dveří kopla. To už jsem pochopila, že Marie za mne bude bojovat.
Přišel trest
Druhý den stála u našich dveří zase. Radek mi zakázal otevřít. A když jsem nechtěla poslechnout, dostala jsem facku jako nikdy v životě. V práci jsem řekla, že jsem narazila na dveře, jiná výmluva mě k monoklu pod okem nenapadla.
Jenže v podniku se nic neutají, a navíc Marie v něm také pracuje. Hned přiběhla. „To ti udělal on?!“ Otázka se snoubila s rezolutním sdělením. Kývla jsem.
A Marie rozhodila své sítě na bývalé nápadníky, kteří s ní kupodivu nikdy nepřestali mluvit, třebaže je poslala k vodě. Toho dne se Radek vrátil z práce domlácený k neuvěření. „Za to můžeš ty,“ sípal vzteky.
Věděl, že s ní nebude legrace
Návštěvu Marie Radek rozhodně nečekal. Nenechala se odbýt, jen si spokojeně prohlédla práci partičky chuligánů, o níž prohlásila, že netuší, kdo to mohl být.
Radek to však věděl, věděla to i Marie, mně nějak unikaly souvislosti, ale tušila jsem, že moje kamarádka za tím trestem nějak stojí. „Ještě jednou,“ řekla mírně výhrůžně a odešla.
Radek se z toho dostal, pajdal sice skoro dva měsíce, ale nic nenahlásil, jak měl v plánu. Kdykoli Marie u nás zazvonila, dekoval se do svého pokoje. Tohle manželství muselo skončit. Možná to Radek bral jako vysvobození, když jsem podala žádost o rozvod. Když máte za zády takovou kamarádku jako já Marii, všechno se dá vyřešit.
Zdena P. (66), Plzeň