Už se mi nechtělo žít. I kdybych se z nemocnice nějakým zázrakem vrátila domů, nikdo tam na mě nečekal. Bylo mi smutno.

Ležela jsem ve špitále s moc ošklivou diagnózou. Moc ošklivou. Bylo velmi pravděpodobné, že se už domů nevrátím. Útočily na mě myšlenky černé jako noc a nebylo v mých silách je odehnat.

Protože i kdybych se odtud náhodou nebo spíš zázrakem odbelhala na vlastních nohou, kam bych se vlastně vracela? Do prázdného bytu, studeného jako márnice. Nečekal na mě nikdo, ani kanárek. Manžel loni zemřel, dcera s mužem žijí v Dánsku.

Nedala jsem jí vědět, že mě odvezli do nemocnice, nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Jakmile jsem zjistila, že se zeťova služební cesta do Dánska mění v trvalý pobyt, zle mě to zasáhlo. Přála jsem si mít dceru co nejblíž.

Ale když se jí líbilo víc v cizině než doma, co jsem mohla dělat? Nic.

Kvůli klukovi

Neměla jsem žádné návštěvy. Ostatní pacientky na mě hleděly se soucitem. „Vy nemáte žádné příbuzné?“ podivovala se stará paní, která ležela na sousední posteli. Za ní chodila procesí, manžel, syn, snacha, vnoučata. Otevřeně mě litovala a dávala mi dobroty, které jí blízcí nosili po kilech.

S díky jsem odmítala, začala jsem trpět nechutenstvím. „Musíte přece jíst,“ napomínala mě sestřička, která mi někoho připomínala. Myslela jsem, že se pletu, ale pak jsem na to přišla. „Ivanko!“ vydechla jsem. Vytřeštila oči: „Lído!“ Padly jsme si se smíchem do náruče.

Ano, byla to opravdu Ivanka, kamarádka z dětství. Hrávaly jsme si spolu na sídlišti před panelákem, a když jsme vyrostly do telecích let, chodívaly jsme na taneční zábavy a lovily tam kluky.

Jenomže ona byla dlouhonohá blondýna, a já, malá a černovlasá jako uhel, jsem jaksi zůstávala v jejím stínu. Zazlívala jsem jí to, a asi to bylo na mně znát.

Nakonec jsme se pohádaly kvůli jednomu klukovi, který protancoval skoro celý večer se mnou – a když pak vplula do sálu Ivanka, už si mě ani nevšiml.

Plná energie

„Tvářila ses, jako bys kousala do citronu,“ smála se Ivanka, když jsme o tom večeru mluvily. „Pak ses se mnou přestala bavit. Bylo mi to líto.“ Mně vlastně taky. Zmizela mi ze života a vynořila se až teď, na jeho úplném konci.

„Škoda, že se vidíme až teď, když končím,“ povzdychla jsem si. Pohladila mě po rameni. „Ale jdi. Počkej, ještě bude legrace. Vezmu tě na tancovačku a budeme se obě pro změnu skvěle bavit,“ ujistila mě.

Byla třikrát rozvedená, ale pořád plná energie. Myslím, že její zásluhou jsem odešla ze špitálu po svých. Mluvila pravdu, byly jsme pak spolu na venkovské tancovačce a slíbily jsme si, že to určitě nebylo naposledy.

Ludmila (66), Vimperk