Věci, které dlouhá léta považujeme za normální, mohou skrývat svá tajemství! Svým blízkým jsem o tom nechtěla nic říkat, aby se mi nesmáli.
am až mi paměť sahá, to zrcadlo nám viselo v předsíni celá léta. Nikdy se kolem něj nic zvláštního nedělo, zkrátka jen takové ty obvyklé věci. Odcházíte z bytu a podíváte se, jak vypadáte. Občas se na sebe pousmějete, jindy se na sebe zase zašklebíte. Jednoho dne se ale něco změnilo, alespoň pro mě.
Neviděla jsem samu sebe
Pamatuji si to tak dobře, jako by se to stalo včera. Bylo letní odpoledne a já jsem se chystala na návštěvu ke kamarádce, která bydlela nedaleko od nás. Když jsem ale kontrolovala v zrcadle svůj vzhled, podlomila se mi kolena.
Vůbec jsem tam totiž neviděla samu sebe. Místo toho jsem hleděla na úplně jiný prázdný byt.
Neměla jsem svědky
Musela jsem si několikrát promnout oči, jestli nemám nějaké halucinace, ale ani potom ten obraz nezmizel. Vůbec jsem to nechápala. A zrovna jsem byla doma sama, manžel se synem odjeli na fotbal a dcera měla rande s přítelem.
V domě tak nebyl nikdo, na koho bych zavolala, aby za mnou přišel a podíval se do zrcadla také.
Projdu skrz zrcadlo?
Stála jsem tam několik minut a nevěřícně koukala do zrcadla. Po chvilce jsem se odvážila k němu přistoupit a dotknout se skla. Bála jsem se, že mi ruka zrcadlem projde a ocitne se v tom druhém světě. To se ale naštěstí nestalo. Moje prsty normálně narazily na pevnou plochu zrcadla.
Všechno bylo zase jako dřív
Ta záhada mi vrtala hlavou a chtěla jsem tomu celému přijít na kloub. Nakonec jsem se rozhodla z chodby na chvíli odejít a vrátit se do obývacího pokoje, jestli se mezitím něco změní. A skutečně změnilo:
jakmile jsem znovu před zrcadlo předstoupila, všechno bylo zase jako dřív. Odrážela se v něm chodba i já samotná.
Kamarádka mi nevěřila
Poněkud zmatená jsem tedy konečně vyrazila na plánovanou návštěvu za kamarádkou Janou, ale celá ta příhoda mi nešla z hlavy. Když jsem ji vyprávěla kamarádce, myslela si, že si vymýšlím.
A doma jsem se o tom pak nechtěla zmiňovat, abych se před manželem a synem nezesměšnila.
Místností někdo prošel
Mohla bych to bývala považovat za nějaký přelud nebo zatmění mozku z horka – toho dne byl skutečně pařák. Jenže za dva týdny se všechno opakovalo. Opět ve chvíli, kdy doma nikdo jiný nebyl.
V zrcadle se znovu objevil pohled do jiného bytu v nějakém jiném světě. Tentokrát jsem se tam vydržela dívat skoro deset minut.
Nic se tam nedělo, vypadalo to jako opuštěné místo, ale v poslední chvíli, kdy už jsem odvracela hlavu, náhle v tom bytě někdo rychle přešel.
Přicházela jsem o rozum?
Leknutím jsem tlumeně vykřikla. Zapotácela jsem se, zatočila se mi hlava a jakmile jsem znovu do zrcadla pohlédla, opět jsem viděla už jen sebe jako vždy. Začala jsem se bát, že bych mohla být nějak psychicky nemocná. Nevěděla jsem ale, s kým bych se o tom měla poradit.
Odpovědi jsem hledala na internetu
Po dlouhém zvažování jsem to zkusila anonymně na internetu a trochu mě uklidnilo, když mi jedna paní v diskusi napsala, že několik let prožívala něco podobného. Vysvětlit si to ale nedokázala.
Nějaký jiný muž pak připsal, že to může být paralelní svět, který existuje vedle toho našeho a občas se s tím naším na chvilku propojí.
Zvědavost mě přemohla
Nakonec jsem se s tím nějak vnitřně srovnala, takže když se to stalo potřetí a v zrcadle se opět objevil cizí svět, už mě to moc nepřekvapilo. Spíš jsem začala být zvědavá. Dokonce jsem si přála, aby se tam, „na druhé straně“, někdo objevil.
Pět minut jsem ale hleděla jen do prázdného bytu, pak jsem pocítila bolest hlavy a zrcadlo se začalo opět chovat normálně.
Zvykla jsem si
Zajímavé na celé věci bylo, že k tomu pokaždé docházelo, když doma nikdo jiný nebyl. Stávalo se mi to několikrát do roka a jen dvakrát jsem v tom jiném světě zahlédla také jiného člověka. Nikdy se mi s ním ale nepodařilo mluvit.
Většinou jen dotyčný přešel po pokoji a pak zmizel. Po čase jsem si na to tak nějak zvykla, takže už mě to neděsilo ani nepřekvapovalo.
Záhada zůstala
Náš byt jsme později rekonstruovali a součástí toho byla i úprava chodby, kde to čarovné zrcadlo viselo. S manželem jsme zrcadlo sundali a později ho vrátili na své místo. Pak už se ale nikdy nic podobného neopakovalo.
Od té doby jsem v něm už nikdy nic odlišného od skutečnosti neviděla. Upřímně, bylo mi to docela líto, protože jsem tak přišla i o možnost, abych celou záhadu rozluštila.
Občas mě přepadne stesk
Při vzpomínkách na to, jak se mi nabízel pohled do jiného světa, mě stále trochu mrazí v zádech, ale současně se mi po těch chvílích i trochu stýská. A občas se ptám sama sebe, jestli třeba někde jinde existuje zrcadlo, kterým se lidé dívají do našeho bytu.
Petra S. (50), Karlovy Vary