Byla jsem hrdá na muže, který stál po mém boku. Byl galantní a hodný, udělal by pro mě první poslední. Všechno se ale změnilo, když se mi nedařilo otěhotnět…
Karla jsem poznala v práci. Byl můj přímý nadřízený, milý a vřelý ke všem. Zakoukala jsem se do něj okamžitě. Byl o sedm let starší než já, líbilo se mi na něm, jak je vždy pozorný k ženám a bere na jejich práci velký ohled. Začali jsme spolu chodit a po půl roce našeho vztahu mě požádal o ruku.
Sladká slova
Tak brzo, říkala jsem si, ale bezhlavě jsem jeho kouzlu propadla. Už jsme nebyli nejmladší, ale láska může přijít v každém věku. Táhlo mi na čtyřicet a měla jsem si brát nejlepšího chlapa pod sluncem, alespoň tak mi to v tu dobu přišlo. Rodiče jsem už neměla.
Karel se proto rychle stal středobodem mého vesmíru. Byla jsem zamilovaná až po uši. A myslím, že Karel taky. Den před svatbou mě pozval na večeři.
Romantika, po které jsem vždycky snila, tetelila jsem se blahem a pochvalovala jsem si, jakého dobrého muže jsem si vybrala. „Jsi láska mého života, nikdy tě neopustím,“ řekl mi tehdy.
Když to říkal, vzpomněla jsem si na slova svého tatínka, který mi kladl na srdce, že činy jsou důležitější než slova. Jenže já byla tak okouzlená každým Karlovým slůvkem…
Navrhl mi, abych odešla z práce, že se o mě postará a chce, abych měla veškeré pohodlí a klid. „Nemusíš pracovat, vždyť to nepotřebujeme, já se o nás postarám,“ říkal. A tak taky učinil.
Po svatbě koupil dům s krásnou zahradou, kde nechal vybudovat letní altánek, kde jsem ráda sedávala, když jsem čekala, až přijde domů z práce.
Konečně v jiném stavu?
První tři roky byly jako procházka rájem. Náš vztah jen kvetl. Začali jsme se snažit i o potomka, ale bez úspěchu. Karel byl chápající a starostlivý manžel, ale čím dál častěji se vracel domů tak pozdě, že si neměl už chuť ani čas popovídat.
A já bych bývala tenkrát jeho milá slůvka tolik potřebovala. Začalo to nevinnými obtížemi, které mě začaly trápit. Pobolívalo mě břicho a bylo mi nevolno.
Nejdřív jsem se zaradovala, že bych mohla být konečně v jiném stavu, ale pak jsem se začala bát, že by se mohlo jednat o něco vážnějšího. To odpoledne, kdy jsem se chystala ke svému lékaři, jsem ještě volala manželovi.
V práci to nikdo nebral, a tak jsem se za ním vydala do kanceláře. Prošla jsem rychle budovou, odpoledne už tam skoro nikdo nebyl. Vyběhla jsem do posledního patra a zaťukala na manželovu kancelář. Nic. Nebylo zamčeno, a tak jsem otevřela dveře.
Uvnitř nikdo nebyl. Bylo tam jen manželovo sako a otevřený diář. Zvědavě jsem do něj nakoukla. Překvapilo mě, kolik pracovních schůzek měl můj muž za poslední měsíc a o žádné z nich se doma nezmínil.
Chci rozvod, promiň!
Zkusila jsem mu zavolat ještě jednou. Tentokrát mi to zvedl. „Kde jsi? Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla jsem. „Jsem v kanceláři, ještě pracuju, ale dej mi půl hodinky a jsem doma,“ zalhal. V té vteřině se mi zhroutil celý svět.
František, můj manžel, člověk, kterému jsem bezmezně věřila, mi lhal. Ale proč? Nechtěla jsem to s ním řešit po telefonu. Zavěsila jsem a vydala se k lékaři na domluvenou schůzku.
V nemocnici mi dělali různé odběry a testy, aby mi za pár týdnů na to zavolali a oznámili mi děsivou zprávu – nikdy nebudu moct mít děti. Bylo mi do pláče, po dětech jsem vždycky toužila, zvlášť pak s Karlem.
Jenže můj muž mi svou lež ani nevysvětlil, vlastně od onoho odpoledne už doma ani moc nemluvil. Když jsem se ho zeptala, jestli mi může vysvětlit, kde byl a proč mi do telefonu neřekl pravdu, jen pokrčil rameny a řekl, že není co vysvětlovat.
Výsledky svého vyšetření jsem mu v jednu slabou chvíli řekla, neměla jsem se komu svěřit. On se na mě zpříma podíval a najednou jsem vůbec neviděla toho mého milého, láskyplného Karla, ale cizího člověka. „Takhle já žít ale nemůžu.
Snad mi to někdy promineš, chci se tedy nechat rozvést, promiň,“ oznámil mi. Rozpadl se mi celý svět.
Kam zmizela láska?
Další dny jsme řešili co s domem, ale nakonec se mi ho rozhodl nechat, že prý má kam jít. Pochopila jsem, že si našel jinou ženu. Dokonce jsem záhy zjistila, že se jmenuje Věra. Ale kam se poděla ta naše láska až za hrob, to jeho nikdy tě neopustím?
Bylo mi tak zle, že jsem týdny strávila jen zavřená doma. Pak mi přišly papíry k rozvodu a ani ne do půl roku jsem přišla o životního partnera, přítele a manžela v jedné osobě.
Jediné, co mi po něm zbylo, bylo zlomené srdce, zlatý zásnubní prsten po jeho babičce a velký dům, který byl zoufale prázdný. Moje budoucnost byla nejistá, moje zdraví podlomené.
Začala jsem docházet na psychoterapie, z úspor jsem opravila část domu, kterou jsem se rozhodla pronajímat dvěma mladým rodinám s dětmi. Čas od času jim dětičky hlídám a našla jsem si i drobný přivýdělek ve školce.
Fakt, že nikdy nebudu mít vlastní děti, otřásl s mým životem, ale já jsem se rozhodla nevzdat. A věřím tomu, že své štěstí ještě najdu. Ještě chci zažít lásku.
Hana (60), Turnov