Po druhém dítěti jsem to už nevydržela. Šlo to se mnou rychle z kopce, domov mě ubíjel. Musela jsem pryč. Pryč od dětí, pryč od manžela!

Celý život jsem byla spíš děvče do světa. Milovala jsem život ve městě, vyžívala jsem se v chození na akce a zbožňovala jsem svoji volnost. Vždycky jsem byla velice extrovertní člověk a milovala jsem společnost. Dlouho jsem si života užívala plnými doušky.

Moji neústupnou energii a akčnost umocnilo mé zaměstnání. Pracovala jsem jako začínající novinářka a specializovala jsem se na hudbu. Byla jsem zvaná na nejrůznější koncerty. Bylo to senzační.

Zvláštní, že jsem nakonec naprosto propadla chlapci, který byl můj pravý opak. Možná právě to, že byl jiný než já, mě tehdy uchvátilo.

Toužil po rodině

Jakub toužil po rodině, nejraději seděl doma a vařil. Bláznivě jsem se do něj zamilovala a věděla jsem, že je ten pravý. Chodili jsme spolu pozoruhodných pět let, měli spolu nádherný pražský byteček.

Jakub neustále mluvil o tom, jak by si přál už založit rodinu. Velmi jsem ho milovala, snadno mě tedy přesvědčil, že je to nejlepší možný nápad.

Měla jsem smíšené pocity

Hned, co jsem vysadila antikoncepci, nám bylo přáno. Byl štěstím bez sebe, když jsem mu jednoho večera sdělila, že jsem těhotná. Zato já jsem si svými pocity zase tak jistá nebyla. Neustále jsem sama sebe přesvědčovala, že to tak chci, že je to skvělý nápad.

Však všichni kolem mi říkali, že už máme čas. Podlehla jsem tomu. Konečně, po devíti měsících, se nám narodila dcerka Petra.

Život vzhůru nohama

Najednou byl můj život celý naruby. Denně jsem vysedávala doma, z čehož se stala hrozná rutina. Ale zvládala jsem to. Hlavně díky tomu, že jsme s mou malou holčičkou hodně chodily ven, což mě od denní rutiny osvobozovalo.

Až jednou mi zase bylo nějak zle, běžela jsem tedy rychle k lékaři. Doktor mi s úsměvem oznámil, že budu zřejmě dvojnásobná maminka. A gynekolog mi to potvrdil. Vše se seběhlo tak rychle a já najednou chovala v náručí další miminko, malého Štěpánka.

Na všechno jsem byla úplně sama

Cítila jsem se strašně. Ztrhaná jsem na sebe zírala do zrcadla a nepoznávala se. Jindy celkem atraktivní, pozitivní žena byla najednou troskou. Začala jsem všechny nesnášet. Teď se tomu prý říká poporodní deprese, pro mě to bylo psychické peklo a muka.

Štěpán neustále plakal a Petra, která začínala chodit, ničila vše, co šlo. Jakub byl pořád v práci. Byla jsem na všechno sama, seděla jsem doma, kde na mě všechno padalo.

Musela jsem pryč!

Křik a pláč dětí a to, že jsem zavřená bez okolního kontaktu, začalo být neúnosné. Cítila jsem, že pokud někam rychle neuteču, že zešílím. Došlo to až tak daleko, že jsem si jednoho dne sbalila kufry a nezodpovědně utekla.

Nechala jsem na stole svůj poslední dopis na rozloučenou a odletěla letadlem do Španělska.

Dva roky prázdnin

Bylo to skvělé, najednou jsem ucítila úžasnou úlevu. Nikdo mě neomezoval. Ve Španělsku jsem zůstala dlouhé dva roky. Našla jsem si práci, dokonce i nadějný románek s pohledným Španělem. Kontakty doma jsem úplně přetrhala a nedávala o sobě nikomu nic vědět.

Ačkoliv jsem si svůj nový život začala užívat, užíral mě neustále vnitřní pocit, že mi něco chybí. Za celý svůj pobyt v cizině jsem nemohla Jakuba a své děti vyhnat z hlavy. „Bylo to vůbec rozumné řešení?“ říkala jsem si najednou.

Ten pocit mě stále více a více užíral. Jakub byl v mé mysli trvale a můj španělský románek se rozpadl.

Cítila jsem smutek a stesk

Horší bylo, že jsem si vše začala uvědomovat. Došlo mi, jak to doopravdy je. Chtěla jsem z celé duše, abych mohla být zase se svou životní láskou, a hlavně s dětmi. Všichni mi tak chyběli a cítila jsem se bez nich neuvěřitelně prázdná.

Moc jsem si je přála mít u sebe. Jenže co když mi Jakub neodpustí? Co když mě nesnáší?

Návrat domů

Měla jsem strach. Jak bych se mu mohla po tom všem podívat do očí? Dlouho jsem váhala, a nakonec jsem se rozhodla, že nejlepší odpovědí bude, když to zjistím. Musím se podívat pravdě do očí! Koupila jsem si letenku a letěla jsem domů.

Zazvonila jsem u našeho starého bytečku a srdce měla sevřené, břicho mě bolelo napětím. Po těch letech bude mít už určitě přítelkyni, pomyslela jsem si, a udělalo se mi ještě hůř.

Sevřel mě ve své náruči

Otevřela mi malá čtyřletá holčička a já jen stěží udržela slzy. „Máš doma tatínka?“ zeptala jsem se. A pak přišel on! S provinilým pohledem jsem sklopila oči a mlčela. I on stál jako sloup.

Nečekala jsem, že mi někdy odpustí, on však měl velké srdce a jen mě pevně objal. Začala jsem plakat.

Rodina je moje všechno

Nakonec vše dopadlo dobře, vyříkali jsme si to a dohodli se na nejlepším možném řešení. Manžel zůstal doma a staral se o děti a já vydělávala peníze. Později se nám narodil ještě další synek a musím říct, že nám to perfektně funguje.

Přestěhovali jsme se za okraj Prahy, kde jsme si pořídili malý domeček a jsme všichni moc šťastní. Nikdy bych je už za nic nevyměnila. Svoji rodinu totiž miluji nejvíce na světě.

Renata B. (46), okolí Prahy