Kdysi mi dal můj syn Kamil slib, že přijede na moje narozeniny. Když jsem ho viděla stát ve dveřích, netušila jsem, že jde o jeho duši.
Můj devatenáctiletý syn Kamil už bohužel nežije. Před čtyřmi roky odjel s kamarády na víkend pryč a nevrátil se z něj. Odjížděl v pátek odpoledne. Jako správná máma jsem mu na cestu zabalila řízky pro všechny, bochník chleba a domácí koláč.
Ještě mě zajímalo, kdy se vrátí. V neděli jsem totiž měla mít narozeniny, a přála jsem si, aby byl doma. Kamil mi dal ve dveřích pusu na čelo a řekl, že do šesti večer bude určitě doma. Ještě v sobotu večer jsme si volali a on mi řekl, že má pro mě překvapení.
Telefon nezvedal
V neděli jsem chystala pohoštění pro celou rodinu. Zavolala jsem během dopoledne synovi, ale ten už telefon nebral. Věřila jsem, že svůj slib splní a přijede včas. Kolem půl šesté už jsem byla nervózní a bála jsem se, že to nestihne.
Manžel mě uklidňoval, že když Kamil něco řekne, tak to platí. Všichni už seděli na zahradě a já čekala jen na syna. Byla jsem zrovna v kuchyni, když jsem slyšela zvuk jeho motorky. Už je tady, radovala jsem se. Bylo přesně šest hodin.
Přišel a pak zmizel
Kamil vešel do dveří a měl pusu od ucha k uchu. „Já věděla, že to stihneš,“ zamávala jsem mu. „Běž se převléknout a přijď na zahradu,“ pobídla jsem ho a on odešel. S plnými tácy jídla jsem šla za ostatními na zahradu. Když syn ani po dvaceti minutách nešel, šla jsem se na něj podívat.
Vešla jsem do jeho pokoje, ale nebyl tam. A ani brašna, se kterou jezdí. Napadlo mě, že je pořád ve sprše. Ovšem podle toho, jak byla suchá, bylo patrné, že se v ní nikdo nemyl. Oknem jsem vykoukla před dům, kde měla stát jeho motorka. Ani ta tam nebyla. Tak kde je, ptala jsem se sama sebe.
Smrtelná nehoda
Šla jsem znovu do jeho pokoje. Na posteli něco leželo. Byl to malý dřevěný křížek. Nebyl mi nijak povědomý. Vzala jsem ho do ruky a dostala divný pocit. Mráz v břiše, jako kdyby se stalo něco zlého.
Vyběhla jsem za manželem na zahradu, abych mu řekla, že nemůžu syna najít. Ten držel telefon a se slzami v očích šel ke mně.
„Kamil…,“ větu ale nedokázal dokončit. „Co je s ním?“ naléhala jsem. „Je mrtvý,“ odpověděl mi konečně. „Mrtvý? Co to je za vtip? Slyšela jsem ho přijet, stál v našich dveřích,“ tvrdila jsem. „Kamil měl cestou domů nehodu,“ vysvětlil mi manžel. „Určitě tu nemohl být,“ ujistil mě.
Křížek na památku
Já se jen podívala do ruky, kde jsem držela dřevěný křížek. Došlo mi, že to mělo být to slibované překvapení. Syn moc dobře věděl, jak mám křížky ráda. Moje hlava nedokázala pochopit, jak jsem ho mohla vidět, když v tu dobu někde ležel mrtvý.
Nikdo z rodiny mi to nechtěl věřit. Manžel uvěřil až po nějakém čase, a to jenom díky tomu křížku. Kamil vážně splnil svůj slib a přijel na moje narozeniny. Jediné, co mi po něm zbylo, jsou vzpomínky a ten křížek.
Jaroslava B. (50), Tábor