Člověk, který by měl svému jedinému synovi přát štěstí v lásce, se zachoval úplně obráceně. Snažil se jeho vztah se mnou zničit. Ale naštěstí se to nepovedlo.

Ve svých dvaatřiceti letech jsem měla za sebou dva, ne zrovna šťastné, vztahy. S mým prvním mužem jsem chodila od svých osmnácti let, vzali jsme se hned po mé maturitě a já si myslela, jaká budu láskyplně opečovávaná vdaná paní. Bohužel se tak nestalo.

Z Karla se vyklubal despota, který pro sprosté slovo a nakonec i facku nešel daleko, tak jsme se po šesti letech rozvedli. U další známosti, Jirky, jsem se opět domnívala, že to je chlap na celý život.

Když jsem s ním otěhotněla, lékaři zjistili, že se děťátko nevyvíjí, tak, jak má a doporučili těhotenství ukončit.

To samozřejmě našemu vztahu nepřidalo a po čase jsme se rozešli. Byla jsem sama a myslela si, že mi pomalu ujíždí vlak. Třicítka za mnou a nový mužský na obzoru žádný.

Důvěru k mužům jsem po těch zkušenostech neměla a přitom mé druhé já, si hrozně přálo mít rodinu.

Když jsem se od Jiřího odstěhovala do úplně jiné části města a naskytla se mi dobrá příležitost nového zaměstnání, neváhala jsem ani chvilku. Třeba je to výzva, že začnu kompletně nový život.

Nastoupila jsem do nové práce, kde mě hned první den šéfová seznámila se sympatickým kolegou Richardem.

Nový kolega

V podniku pracoval už několik let, a tak dostal za úkol být takovým mým poradcem. Richard mi první den vše trpělivě vysvětloval, stejně tak jako další dva dny. Konečně jsem brala první výplatu!

„Zvu Vás na skleničku, to abychom se lépe poznali,“ řekla jsem dvěma kolegyním z vedlejší kanceláře a Richardovi.

Poseděli jsme v malé útulné hospůdce a potykali si. Richard mě doprovodil až k našemu domu. Jak jsem se dozvěděla, byl o tři roky starší než já, svobodný, bydlel s matkou na předměstí.

Od našeho posezení v hospůdce utekl asi měsíc, když Richard za mnou před koncem pracovní doby přišel s otázkou, co dělám odpoledne.

„A nechtěla bys jít někam na kafe nebo skleničku?“ zeptal se poté, co zjistil, že nemám na ten den už žádný program. Přiznávám se, jeho pozvání mě potěšilo, a tak jsem ho ráda přijala.

Když jsme vyšli před firmu, stála na chodníku starší žena a mávala na Richarda. „Máma. Nečekal jsem ji tu, nezlob se, necháme posezení na jindy, třeba na zítra,“ řekl a běžel za ní.

Na druhý den přišel za mnou do kanceláře, že bychom mohli jít na to kafe. „Dneska na tebe máma čekat nebude?“ pronesla jsem rýpavě. Začal ze sebe koktat, že maminku včera bolely nohy a také musela nakoupit, a tak potřebovala odvézt autem…

Pěstovala si mamánka

Večer jsme si spolu šli sednou do restaurace. Dala jsem si vínko a Richard džus, poněvadž jel domů autem. Najednou se podíval na hodinky a začal být nervózní. „Máma se bude divit, kde jsem, je zvyklá, že z práce přijedu rovnou domů,“ prohodil. Zdálo se mi, jako, když se mnou u stolu sedí chlapec ze základní školy.

„Jsi dospělý chlap, je snad normální, že se někde zdržíš…“ podivila jsem se. Vysvětloval mi, že matka má o něho strach, je jedináček. O druhé dítě přišla v raném těhotenství a její manžel, Richardův otec, už nežije. „Má jen mě. Tak se nediv, že se o mě bojí,“ řekl mi.

Chápala jsem, jaké to je přijít o dítě a dokázala se vžít do situace, když smrt vezme blízkého člověka, ale nikdy bych ze svého potomka, kdybych nějakého měla, nepěstovala mamánka.

Richard byl člověk, se kterým jsem mohla mluvit o všem, řekla jsem mu i o minulých vztazích a nenarozeném děťátku.

I on měl několik vztahů, ale ty ženy nemohly ustát, že se jeho matka pořád pletla mezi ně, a tak to vždy skončilo rozchodem. „Měl by sis najít vlastní byt, od mámy se odstěhovat, samozřejmě jí pomáhat, ale nenechat si mluvit do života. Takhle nakonec zůstaneš sám,“ říkala jsem mu.

Naše noc

Stali se z nás spíše jen kamarádi. Chodili jsme na vycházky, občas na víno, trávili jsme spolu hodně času. A já po pár týdnech zjistila, že jsem do toho mamánka zamilovaná. Byl to slušný chlap, jen se nedokázal vymanit z matčiny sobecké lásky. Ani já jemu jsem nebyla lhostejná.

Když jsem měla narozeniny, dal mi nádhernou kytku a opět jsem tu naši pracovní partu pozvala na posezení. „Auto nech doma, ať nemusíš pocucávat jen limonádu a přespat můžeš u mne,“ řekla jsem mu.

Nevím, zda za to mohlo vypité víno, ale on skutečně skončil u mne a nakonec v mé posteli.

Do pozdních hodin jsme si povídali a on mě požádal, zda může zavolat matce, jinak prý by celou noc nespala. Slyšela jsem ten rozhovor. Vykládal jí, že měl firemní školení a všichni šli pak na skleničku, tak teď spí na ubytovně.

„Ne, mami nejsem opilý, měl jsem jen skleničku vína.“ Zaslechla jsem pak ještě. „Ale žádná ženská tu není.“ Musela jsem se tiše pousmát.Další den jsme šli do práce spolu a odpoledne na něj opět čekala matka. „Nechceš nás představit?“ řekla jsem nahlas.

To je máma!

Bylo vidět, že se cítí zaskočený. „To je máma,“ řekl rozpačitě. Podala jsem jí ruku. Ona mi přízeň neopětovala. O několik dní později jsme byli zase u mě doma. Opět chtěl zavolat mámě, že přijde domů později. „Ne Ríšo, ty řekneš pravdu.

Mně nepřipadá normální, aby ti máma dirigovala v pětatřiceti letech život,“ řekla jsem.

Vytočil mámino číslo. Sotva zvedla telefon, popadla jsem sluchátko a řekla: „Dobrý den, Ríša je v pořádku, je u mne, chodíme spolu. Pokud budete něco potřebovat, třeba přivézt nákup bude k dispozici.

Nashledanou.“ Předala jsem sluchátko Richardovi, který už nemohl couvnout. Zůstali jsme spolu. O týden později jsem s ním jela k němu domů pro jeho věci.

Z pohledu jeho matky čišela nenávist. „Ríšánku, to přece nemůžeš, není nám tu spolu dobře? Tatínek se v hrobě musí obracet, kdyby věděl, že jsi mě opustil,“ lamentovala a vrhala na mě přitom nenávistné pohledy.

„Chlapečku, vzpamatuj se, ona ti nemůže dát tolik lásky, co já,“ pokračovala s pláčem. Odešli jsme.

Nenávist

Jednoho dne na Richarda zase čekala před firmou, a to už si nebrala servítky. „Rozejdi se s ní! A to víš, že byla na potratu, bůhví, kde si toho haranta uhnala a kolik měla chlapů… Fuj, začít si s rozvedenou ženskou,“ chrlila ze sebe.

Richardův názor na mě ale nic nezměnilo. Měl mě rád, takovou jaká jsem.

Tehdy se mě poprvé doopravdy před matkou zastal. A vložila jsem se do toho také já. „Vy jste zlá, sobecká ženská. Vám jde o vaše pohodlí, to, zda je váš jediný syn šťastný, je to poslední, co vás zajímá.

Nevím, odkud máte tyhle informace o mě, ale myslete si co chcete. My jsme spolu šťastní a čekáme miminko,“ odpověděla jsem.

A má potenciální tchyně se málem posadila na zadek. S Richardem jsme šťastnou novinu věděli teprve krátce. „Ty se budeš starat o dítě a nevíš, zda je vůbec tvoje?“ zaútočila opět jeho máma. Nemělo cenu se s ní dál hádat, odešli jsme.

Od známé jsem se poté dozvěděla, že matka před Richardem hrála, že nemůže na nohy, ačkoliv s partou ženských vyrážela na dlouhé túry.

Toleruje mě

Narodila se Karolínka a ani to tchyni neobměkčilo. Až jednoho dne. Jela jsem s kočárkem a spatřila ji v parku. Viděla mě a šla tím směrem. Neušlo mi, že ovládá svoji zlost. Řekla, že by chtěla vidět malou. A poprvé jsem viděla, že se usmála. Trvalo dlouho, než se mnou začala mluvit jako se snachou.

Na svatbě nám nebyla, ačkoliv jsme ji pozvali. Nakonec si našla cestu i ke Karolínce, ze které je už dospělá žena. Tchyni pravidelně navštěvujeme. Toleruje mě, třeba je to i tím, že s Richardem máme krásné manželství.

Tereza (57), Vysočina