V „devadesátkách“ rostly nevěstince a noční kluby jako houby po dešti. Slušná ženská aby se večer bála vyjít na ulici. To jsem tenkrát poznala na vlastní kůži.
Když táta poslal mého bratra do obchodu pro hmoždinky a šrouby, řekla jsem, že pojedu s ním. Než si brácha nakoupí, chtěla jsem se jít podívat do nedaleké tržnice.
Ve stáncích mě ale tehdy nic nezaujalo, a tak jsem se vydala zpět, že na bratra počkám před prodejnou.
Najednou ke mně přistoupila mladá žena, podle oblečení jsem poznala, že se jedná o ženu lehčích mravů. „Koukej vypadnout, tohle je moje místo!“ spustila na mě s cizím přízvukem. „Já tady čekám na bratra až půjde z obchodu,“ koktala jsem nevinně.
Vůbec jsem nebyla vyzývavě oblečená, měla jsem na sobě obyčejné triko, kraťasy a na nohou kecky, žádné nápadné líčení, vlasy sčesané dozadu. Vizáží jsem určitě nepřipomínala lehkou slečnu, za kterou mě ta ženská považovala.
„Říkám ti, abys vypadla!“ pokračovala a praštila mě kabelkou do ramene. Cítila jsem se bezradně a znovu opakovala, že tu čekám na bráchu, který šel nakoupit a má mě tu vyzvednout.
Najednou k nám přišel dvoumetrový hromotluk. „Děje se něco?“ zeptal se té slečny a ona se opět rozhulákala, že nechci odejít z jejího rajonu. Rázem na mě křičeli oba dva. Konečně se objevil bratr.
Konečně policisté
Ten muž mě držel za rameno a pořád na mě řval. „Necháš ji! Zavolám policii!“ zakřičel bratr a utíkal k nám. Hromotluk byl tak nastartovaný, že jsem se bála, aby bratrovi ještě neublížil.
Nebyla jsem daleko od pravdy, strčil do Jirky takovou silou, že málem upadl… Naštěstí se ale zničehonic objevilo policejní auto.
Zastavilo, vystoupili dva policisté. „Vaše průkazy totožnosti,“ řekl ten mladší. Se slzami v očích jsem řekla, že mě napadla prostitutka a ten muž, vyhrožovali mi a nakonec byl napaden i můj bratr.
Policisty zavolala prodavačka z obchodu, která celý incident viděla z nedaleké prodejny.
Je to můj ochránce
Mezitím přijelo další policejní auto, hromotluka i prostitutku odvezli další policisté a mě i bráchu ti, kteří přijeli jako první. Na stanici s námi sepsali protokol, toho muže i s lehkou ženštinou si tam nechali. Stále jsem plakala, nervy jsem měla na pochodu.
„Uvařil jsem vám kávu, to vás uklidní,“ řekl mi mladší z policistů a podával mi hrníček. Začal si se mnou povídat, o počasí, o zvířatech, chtěl odvést mou pozornost od ošklivého zážitku.
Jeho podmanivý hlas mě po chvíli uklidnil. A najednou jsem si uvědomila, jak pohledný muž to je. Z jeho hnědých očí a úsměvu se mi podlomila kolena. A právě tento muž je mým manželem i ochráncem již čtyřicet let.
Jiřina (61), severní Čechy
