Jez výhružně řval, napůl schovaný v mlze. To už jsem byla opravdu vystrašená. Volala jsem, ale nikdo neodpovídal.
Smutek končícího léta jako by mě napínal na skřipec. Na kiosku v kempu se objevila cedule Zavřeno, na břehu řeky se válejí kelímky od limonád, z olší a lip rve studený vítr žluté a hnědé lístky. Po ránu v údolí přešlapuje šedivá mlha, mizí jen neochotně.
Tady jsem přišla o nejlepší kamarádku. Za dobrotu na žebrotu.
Přitom to stojí psáno na cedulích a místní to omílají na potkání. Brodit se na druhý břeh přes jez se důrazně nedoporučuje.
Takových už bylo, co se tomu smáli, až se za břicho popadali, potom na kluzkých kamenech zavrávorali a v nejlepším případě se dole v bouřící se vodě šeredně potloukli.
V tom horším už nevyplavali. Zvlášť když si na tu strastiplnou cestu dali panáka nebo dva na kuráž. Leč dostat se na druhý břeh jinak je zdlouhavé.
K mostu to je dobrých pět kilometrů, a brod, který se nachází asi pět set metrů od jezu, lze využít jen v suchých obdobích.
U jezu
Lída a já jsme byly nejlepší kamarádky, a tak, když naši odjeli na týden do Polska, neváhala jsem ani vteřinu a pozvala ji na chatu. Lída jásala. Čekaly nás dny jako malované.
K snídani rohlíky s meruňkovou marmeládou za doprovodu vesele vyhrávajícího tranzistoráku a jako bonus úchvatný pohled z verandy na řeku.
K obědu na dece u řeky trenčanský párek s fazolí v konzervě a jako bonus pohled na bílou, zlověstně se vařící vodu pod jezem. K večeři utopenec s cibulí v kiosku a kulturní vložka v podobě drnkání na kytary a zpěvu desítek neškolených hrdel.
To už jsme byli v kiosku tři. Přijel taky Roman, můj kluk. Jeho rodiče měli chatu na druhém břehu, a právě tady, u jezu, jsme se seznámili. Nedávno odmaturoval a slavil. Nemusela jsem ho Lídě představovat, znali se.
Bylo dobře, že jsme se tu my dva setkali. Plánovali jsme dlouhou prázdninovou cestu na motorce po Čechách a vesele se dohadovali, kam se podívat a kam určitě ne. Lída mluvila málo, hodně kouřila a zamyšleně nás svýma krásnýma zelenýma očima pozorovala.
Ani stopa
Náš týden pomalu končil. Probudila jsem se brzy ráno, po Lídě ani stopa. Hrklo ve mně. Volala jsem ji. V noční košili a žabkách jsem pak seběhla dolů k vodě. Bylo tu mrtvo, všichni ještě spali. To už jsem byla fakticky vyděšená.
Jez výhružně řval, schovaný v závojích z mlhy. „Lídóó!“ křičela jsem.
Pak jsem ji spatřila. Po jezu kráčela silueta dívky v kratičkých letních šatech, s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Něco jako Afrodita vystupující z mořských pěn. A tahle silueta přicházející z druhého břehu byla po noci s mým klukem okázale vítězná. To byl konec našeho přátelství.
Marcela (62), Beroun