Moje první dítě byl velký omyl a podle toho to také dopadlo. Můj nejmladší syn mi ale říká, že všechno se dá vyřešit, jen je třeba spolu mluvit.
Mám vážně hrozný strach. Potí se mi ruce, podlamují kolena a bojím se, že omdlím. František mě ale pevně drží za loket a povzbudivě se na mě usmívá. Nebýt jeho, nikdy by asi k téhle situaci nedošlo.
Sama bych totiž určitě nenašla tu odvahu odpovědět kladně na ten dopis, který mám stále v ruce. Není to pro mě vůbec jednoduché. Ale cítím, že je správné to, co teď děláme. I když by mě to ještě před časem vůbec nenapadlo.
Hlavně proto, že cítím velkou vinu a odzbrojují mě pocity obrovského studu. A všechno to začalo už v dětství.
Neuspořádaná domácnost
Moje matka se brzy po mém narození rozvedla. Lépe řečeno, odešel od ní můj otec. Celkem brzy jsem pochopila proč. Moje máma totiž vůbec nebyla rodinný typ. Neuměla udržet doma pořádek, pořádně uvařit. Chaotická byla při péči o nás, děti.
Měla jsem ještě staršího bratra Tomáše. Dávala nám dost jasně najevo, jak ji obtěžujeme a neustále rozčilujeme. A když jí ruply nervy, nakonec se vždy„uklidňovala“ alkoholem. Prý kvůli nám. A to stále častěji. Nakonec nám domů přivedla nového tatínka, stejného opilce, jako byla ona sama.
Utekla jsem rychle pryč
Dospívala jsem a doma už to bylo k nevydržení. Opilecké hádky těch dvou, věčný hluk, nepořádek, dusno, nedýchatelno. A navíc se můj otčím začal nepříjemně zajímat o mou osobu. Zejména když se hodně napil. Nevadilo mu dotýkat se mě i před mou opilou matkou.
Několikrát, když mě zase osahával, zakročil můj bratr. Poprali se a tím to skončilo. Znala jsem se tehdy s jedním starším klukem, který měl pronajatou garsonku. A tak jsem se k němu nastěhovala.
Bylo to z bláta do louže
Byla to největší chyba v mém životě. Dominik, jak se ten kluk jmenoval, byl totiž feťák. Experimentoval s kdečím. Tehdy drogy nebyly tak snadno k dostání jako dnes. Ale byly. Rozhodně Dominik měl vždy něco po ruce. Nabízel mi také, ať to zkusím, že mi hned bude mnohem lépe a svět bude krásný.
Alkoholismus vlastní matky mě měl odradit, ale já do toho přesto spadla. Pila jsem a zkoušela drogy. A přitom jsem se stále snažila alespoň trochu normálně žít. Ale svět byl zahalený v takové podivné mlze a já se pomalu a jistě potápěla na úplné dno.
Pořádná komplikace
Ano, tehdy jsem to brala jako maximální komplikaci v životě. Moje těhotenství přišlo totiž nevhod nejen mně, ale i Dominikovi. Navíc nebylo tak docela jisté, že právě on je ten nastávající otec.
Během našich „výletů do neznáma“ se často děly různé věci. A tak mě Dominik jednoduše vyhodil. Jen tak, ze dne na den. Těch pár měsíců do porodu jsem se pak protloukala, jak to jen šlo.
Jen několik málo týdnů
Těsně před porodem se mi podařilo přesvědčit jednu známou, že u ní nějaký čas s dítětem budu. Měli jsme s mým právě narozeným synem Jakubem kam jít. To se zdálo jako skvělá šance. Jenže sociální pracovnice mě i tak neustále hlídaly.
Nevěřily mi, že jsem v pohodě a dokážu se sama postarat o syna. A měly pravdu. Jakuba jsem sice milovala, ale na alkoholu a drogách jsem už byla dokonale závislá. Přesto jsem se snažila držet zpátky. Vydržela jsem jen pár týdnů.
Přišlo, co přijít muselo
Po marných tahanicích, kdy jsem nasekala mnoho chyb, jsem byla uznána jako nezpůsobilá starat se o dítě, Dominik ani nikdo jiný se k otcovství Jakuba nehlásil a moji rodiče byli nepoužitelní.
Jakuba mi proto odebrali a dali ho do kojeneckého ústavu. Samozřejmě že mi to nebylo vůbec jedno, ale byla jsem na dně a apatická. Neměla jsem tehdy sílu o své dítě dál bojovat.
Stal se snad nějaký zázrak
Dalších pět let života jsem promarnila v podivných partičkách, bez práce a často na ulici a v neustálém opojení. A pak to přišlo. Přijali mě jako uklízečku na brigádu do jedné firmy. A tam jsem potkala Martina.
Uklízela jsem zrovna jeho kancelář, když nečekaně vešel. Stačilo pár slov a pohledů, a já konečně poznala, co znamená doopravdy se zamilovat.
Neřekla jsem mu vše
Martin brzy zjistil, jak jsem na tom. Naštěstí ho to neodradilo. Díky němu a jeho lásce jsem podstoupila dobrovolně léčbu závislosti a docela změnila svůj život. Později jsme se vzali a měli spolu dvě děti. To, že kdesi ve světě je ještě jedno moje dítě, jsem mu ale neřekla.
Snažila jsem se ten fakt sama v sobě vytěsnit a nemyslet na to. Také jsem se bála, že by můj další malér byl na trpělivého Martina už moc. A osud to tak zařídil, že až když manžel před rokem zemřel, ozval se mi Jakub.
Hledal dlouho, až mě našel
Mému prvorozenému synovi už je přes padesát let! Žil v dětství spokojeně u hodných adoptivních rodičů a nic mu nechybělo. Přesto chtěl poznat svou biologickou matku a hledal tak dlouho, až mě konečně našel. Teď se máme poprvé setkat a on se určitě bude ptát:
Proč jsme nežili spolu? Bojím se. Některé věci prostě nelze vrátit zpět.
Markéta (69), severní Čechy