Vdávala jsem se příliš mladá a přiznávám, že v tom nehrálo roli ani tak nějaké bláznivé vzplanutí jako spíš tlak našich rodin.
Byla jsem totiž ve čtvrtém měsíci těhotenství. Vynucené manželství nebyl zrovna dobrý základ pro šťastný a dlouhodobý vztah. Od začátku jsem věděla, že takhle žít nechci, že mi něco schází, jen jsem netušila co. Pod srdcem jsem nosila malý poklad a doufala, že právě dítě bude pro naše manželství tou spojovací „součástkou“, která dodá našemu vztahu smysl a směr.
Ani děťátko nás nespojilo
Žádný zázrak se ale bohužel nekonal. Kde není láska, nemůže být vášeň a ani příchod našeho syna na svět na tom nic nezměnil. Začali jsme se s Ivanem odcizovat ještě víc. Manžel se navíc nemohl vyrovnat s tím, že se stal otcem. Nežili jsme spolu, jen vedle sebe.
Myslím, že jsme oba už tenkrát tušili, že jsme udělali chybu a neměli jsme se brát. Syna jsme ale oba milovali a nelitovali jsme jediného dne, že jsme se pro něj rozhodli. Jen jsme pochopili, že k sobě prostě nepatříme.
Jako rodina jsme fungovali
Ani jeden z nás ale neměl v plánu z manželství odejít. „Co jsme si nadrobili, to si také sníme,“ říkali jsme si. Fungovali jsme jako přátelé a rodiče. Jenže mně ve slabých chvilkách scházela blízkost někoho, kdo by mě opravdu upřímně a bezpodmínečně miloval.
Kdo by ke mně vzhlížel a nemohl se mě dočkat. Komu bych scházela. Noc co noc jsem plakala a pak si zase vyčítala, že jsem nevděčná za krásného, zdravého syna, úžasné místo, kde vyrůstá, a muže, který se o nás stará. Jediný den dokázal ale všechno změnit.
Setkání s první láskou
Seděla jsem se synem na lavičce a sledovali jsme auta projíždějící po silnici. Bez většího zájmu jsem si prohlížela osoby, které kolem nás ve spěchu procházely. A pak se to stalo. Byl to blesk z čistého nebe. Stál tam Jakub. Moje první láska ze základní školy. Jeho modré oči, které připomínaly nádhernou letní oblohu, bych poznala kdykoli.
Až moc silný okamžik
Neviděli jsme se dobrých deset let, a najednou tu byl. Krásný, vysoký muž s tím úžasným rozpustilým pohledem malého kluka. Nechápala jsem, co se stalo, ale nemohla jsem dýchat, do očí se mi draly slzy a já věděla, že jsem naprosto ztracená.
Všiml si mě a vykročil přímo k nám. Třeštil na mě své vyděšené oči a já věděla, že mě poznal. Nebyla jsem ale schopná promluvit. Kolena se mi třásla jako školačce a vyschlo mi v krku.
Kéž by ten okamžik trval věčně
Pozdravil mě a přátelsky objal. Ta vůně, to teplo jeho těla a pevné sevření v náruči bylo nepopsatelné! Nepřála jsem si nic jiného, než aby ten okamžik nikdy neskončil. Stále neschopná slova jsem zakoktala pozdrav. Pospíchal, takže jsme jen prohodili pár slov, vyměnili si čísla a zase se rozešli každý svým směrem.
Přála jsem si ho mít vedle sebe
Následující hodiny a dny pro mě byly doslova utrpením. Cítila jsem fyzickou bolest. V noci jsem nemohla spát, vkrádal se mi do snů. Budila jsem se zničená a hledala ho vedle sebe. Bylo to celé tak hloupé a bláznivé. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. A pak se zase ozval. Slyšet zase jeho hlas pro mě bylo opravdovým vysvobozením. Dohodli jsme se, že se musíme zase vidět.
Toužil po mně stejně jako já po něm
Schůzku jsme měli v malé kavárničce v centru. Přišla jsem pozdě a strašně jsem se omlouvala. Jemu to ale vůbec nevadilo. Oběma nám bylo v tu chvíli jasné, že jsme prožívali stejná muka a nemohli jsme se dočkat dalšího setkání. Přiznal se, že mě celé ty roky hledal, ale protože jsem se vdala, změnila si jméno a odstěhovala se do jiného města, nemohl mě najít.
Nikdy se prý ale nevzdal naděje, že mě jednou bude zase svírat v náruči. Bylo to bláznivé, ale od první chvíle jsem ho milovala tak silně, že jsem byla ochotná vzdát se všeho, jen abych mohla být s ním. Teorie je ale jedna věc, skutečnost věc druhá.
Musela jsem s pravdou ven
Musela jsem říct všechno svému manželovi, a vůbec jsem netušila jak. Vždyť to celé bylo tak neuvěřitelné a dětinské. Nikdy bych ho nedokázala podvést nebo mu lhát, takže bylo jasné, že budu muset s pravdou ven. Nesl to velmi těžce, prosil mě, abych neodcházela. Přesvědčoval, že mě miluje a vždycky miloval, ale já jsem věděla, že naše manželství není o lásce, jen o zvyku a povinnosti.
Nejtěžší rozhodnutí
Bylo to strašně těžké. Rozum mi říkal, abych se nechovala jako malá holka, a srdce křičelo a prosilo, abych šla za svou láskou. Nakonec jsem neodolala a za měsíc jsem se synem stála ve dveřích našeho domu se sbalenými kufry a loučila se se zlomeným manželem.
Miluji ho z celého srdce
S odstupem času mi dnes už bývalý manžel dokázal všechno odpustit. Sám mnohé pochopil, až když se zamiloval do své druhé ženy. Dodnes jsme přátelé a naše rodiny se potkávají na společných oslavách. A my? Jakub a já tvoříme i po těch letech nerozlučnou dvojici.
Miluji ho snad ještě víc než v ten den, kdy jsme se po letech znovu setkali. Dává mi všechno, po čem jsem kdy v životě toužila – nekonečnou lásku, vášeň, touhu a pocit úžasného štěstí. Je to ten pravý a nikdy jsem o tom ani na chvíli nepochybovala.
Simona L. (53), Louny
