Jsem tak nějak zatížená na květiny. Která z nás není? Nemusím karafiáty, protože těch jsem si stačila užít dost a dost.

Všechny si to nejspíš pamatujeme. Všechny jsme je dostávaly i s ručníkem nebo utěrkami jako dárkem. A někdy tomu dali korunu naši manželé, když je přinesli ovadlé, stejně jako byli i oni.

Ale ostatní květiny doslova miluji, možná, jednou, i ty karafiáty vezmu na milost, ale ještě není jejich čas. Mám truhlíky před okny, květináče za okny a manžel si ze mě dělá legraci, že kytky nás nakonec vytlačí z bytu. A co mám dělat, když nemáme zahrádku?

Ze záhonu parkoviště

Zkoušela jsem zvelebit záhon před domem, ale moc se to nepovedlo. Občas někdo něco utrhl, sousedé tam venčili své psy a vrcholem bylo, když na tom rozkvetlém záhoně soused zaparkoval svoje nové SUV.

Prý aby na to auto dobře viděl z bytu. Málem jsem se rozplakala. Přiznávám, že mi nějaká ta slza přece jen ukápla. „To je veřejné prostranství a žádný záhon!“ prskl na mě, když jsem ho upozornila, že zničil ty krásné astry, které všichni obdivovali.

Manžel měl návrh

Když to viděl manžel, řekl sousedovi, že je prase, a málem se porvali. A bylo na mně manžela uklidnit. Pořád si něco brblal pod fousy a jediné, čemu jsem z toho rozuměla, bylo, že má souseda za nenažrané prase, a kvůli takovým je kolem všude jenom bordel.

Pak utichl. „Marie,“ obrátil se na mě po chvíli mlčení, „co si tak pořídit zahrádku v nějaké kolonii?“ To by bylo sice pěkné, ale jezdit každý den na zahrádku na kraji města mi nepřipadalo zrovna nejlepší.

Chtěla jsem něco jiného

„Také se můžeme přestěhovat. Najít si nějaký domeček se zahrádkou. Abych tu krásu měla pořád na očích a mohla se o ni starat,“ navrhla jsem zase já. Ale jemu se moc nechtělo. „To snad není na pořadu dne,“ odbyl mě.

Návštěva rozhodla

Když k nám přijela sestřenice na návštěvu, pořád bájila o své zahradě. Jak má část užitkovou na bylinky a zeleninu a pak okrasnou. „Skoro celý rok je v květu,“ chlubila se. „Já bych, lidičky, v bytě žít nemohla. Domek, to je místo pro mě.

Jsou s tím sice nějaké starosti, ale máme soukromí a jen dva sousedy, kteří neprudí.“ A hned nás zvala, abychom se na tu její zahradu přijeli někdy podívat. Ani nevím, proč nás to nenapadlo dřív. Proč jsme jenom doma jako peciválové…

Bylo to lákavé

Rozhodnutí padlo okamžitě. Domluvili jsme se, že přijedeme na celý víkend. Uděláme si grilovačku a sestřenice mě provede svou zahrádkou. Předvede mi svoji pýchu.

Dlužichy, kde hýří purpurová, zlatá, zářivě žlutozelená, oranžová, žíhaná na listech, a také bohyšky.

V životě jsem o takových rostlinách neslyšela. Pivoňky, floxy, úžasná vzrostlá levandule. Keřovité Kleopatřiny jehly mě doslova uchvátily, jak živa jsem nic takového neviděla!

Kochala jsem se

Sestřenice o každé květině dovedla vykládat zajímavé věci. Třeba že těm jehlám se říká pochodňová lilie, třebaže nemá s liliemi nic společného. „Ani s pochodněmi,“ rýpl si manžel. Obě jsme mu pohledem jasně ukázaly, že si takové vtipy může strčit za klobouk.

„Také bych chtěla takovou zahradu,“ zasnila jsem se. „A já na ní budu dřít,“ pokýval hlavou manžel. „A kdo mi nabízel zahrádku v kolonii?“ obrátila jsem se na něho. Pokýval hlavou. „No jo,“ zabručel.

„Třeba se jednou taky na takovou zmůžeme,“ nabídl smír. A já už si to začala představovat. A začala se těšit jako malá holka, co všechno si na zahrádce vysadím.

Byla to náhoda

Několik návštěv u sestřenice rozhodlo, že jsme začali uvažovat, že si domeček se zahrádkou pořídíme. Náhoda tomu chtěla, že soused sestřenice se rozhodl svůj dům se zahradou prodat. Budeme tak mít zahrádky vedle sebe a já zdatnou poradkyni.

Už se těším, jak se přestěhujeme. Manžel se s tím docela smířil. Prý se také těší.

Marie P. (63), Brno