Když mě můj princ zradil, pohádka se ze dne na den změnila v drama. Musela jsem být silná. Naštěstí si nás šťastný konec přece jen našel.

Dnes, po tolika letech vím, že lidé by měli umět odpouštět. Moje neštěstí, které jsem kdysi považovala za celoživotní, zavinil dávný ples. Milovala jsem plesy, žádný jsem nevynechala.

Sníh křupal pod vysokými podpatky, lokýnky se houpaly pod kapucí nového kabátu. Pouliční lampy obdivně pomrkávaly. Aby ne, byla jsem nejhezčí děvče ze třídy. Dnes by tomu žádné zrcadlo nevěřilo.

Bylo o mně známo, že nad obyčejnými hochy ohrnuji nos. Čekala jsem na prince. A když jsem onoho dne podávala šatnářce zimník, čímž jsem odhalila dlouhé, světlemodré plesové šaty, pošité perličkami, zachytila jsem čísi pohled.

Přišel princ. Konečně. Ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. A měl oči jenom pro mne. Dlouho neotálel, vyzval mě k tanci. Protančili jsme celý večer.

Normálně utekl

Tahle pohádka ale neměla pěkný konec. Však to také nebyla pohádka a on nebyl žádný princ. Jmenoval se Jarda, končil střední průmyslovou školu strojní. Tvořili jsme oslnivou dvojici. Do doby, než jsem mu v parku pod holými stromy prozradila, že jsem těhotná.

Vykoktal, že musí jít na vysokou a co by tomu řekla maminka, a normálně utekl. Zbabělec! Takhle ponížit princeznu! Živé duši jsem neřekla, kdo je otcem, i když máma přede mnou téměř klečela. Odmaturovat jsem stihla, v létě se narodila holčička.

Když jsem se poprvé dívala do jejích pomněnkových očí, řekla jsem jí: „Jen my dvě. Napořád. Nikdo jiný.“ Jakmile Irenka povyrostla, odstěhovaly jsme se spolu do hor na naši chalupu, přizpůsobenou celoročnímu obývání.

Zaťukal na okénko

Irenka chodila do vesnické školky, já jsem pracovala v místním zemědělském družstvu jako účetní. Na Jardu, i když mi ublížil, jsem ale nedokázala zapomenout. Přesto jsem ho stále milovala. Žádný muž nepřekročil náš práh.

Pak se jednoho dne někdo odvážil zaklepat na okénko. Poznala jsem ho okamžitě. Jarda! Zjistil si, kde teď žiju, a už ve dveřích mi řekl, že se jde podívat na malou. Čtyři roky poté, co se narodila. Taková drzost! Vyhodila jsem ho, ale chodil vytrvale dál.

S květinami a hromadou omluv. Udělal prý chybu, teď ji chce napravit. Pak jednoho dne Irenka řekla: „Mami, ten pán, co tady pořád obchází… Nemohly bychom si ho nechat? Já bych chtěla tátu! Holky ho normálně mají.“ To byl konec mého vzdoru. Od té doby máme tátu rovněž.

Miroslava (64), Krkonoše