Po sedmi letech upadl náš vztah do všedního stereotypu. Museli jsme něco vymyslet, aby naše manželství neskončilo.
S Mirkem, mým manželem, jsme byli celkem asi sedm let. Náš vztah byl vždycky normální a harmonický. Oba jsme kliďasové a nikdy jsme se moc nehádali. Případné rozdílné názory a z nich pramenící spory jsme si vždycky v klidu vyříkali.
Co si pamatuji, tak na mě Mirek ani nikdy nezvýšil hlas. Vždycky jsme také měli svoje zájmy a práci, která nás naplňovala, takže jsme ani neměli moc času řešit nás dva. Zkrátka jsme spolu žili a byli jsme spokojení.
Každý sám za sebe
Všechno se ale změnilo krátce poté, co jsme oslavili sedmé výroční. Najednou se z našeho vztahu „cosi“ vytratilo. Začali jsme se odcizovat a stále méně jsme spolu komunikovali. O nějakých „manželských povinnostech“ nemohla být ani řeč.
Existovali jsme sice vedle sebe, ale už jsme nebyli spolu. Žili jsme vedle sebe, ale vůbec nijak jsme se navzájem nedoplňovali. Trápilo mě to, protože jsem si nedokázala představit, že bych se rozvedla. Zároveň jsem ale nechtěla zůstávat ve vztahu, který přestal fungovat.
Rozejít se, nebo doufat ve zlepšení?
Nevěděla jsem si rady a každý den jsem přemýšlela, co budu dělat. Mám se s Mirkem rozejít? Nebo to nějak přetrpět, dělat, že je všechno v pořádku a doufat, že se to zase zlepší? Po nějaké době jsem se rozhodla, že zkusím zabojovat a náš vztah zachráním. Došlo mi, že jsme s Mirkem udělali jednu velkou chybu – na manželství jsme nikdy nepracovali.
Každý si spíše hleděl sám sebe, než toho druhého. Jednou v pátek večer jsem připravila malé občerstvení a láhev vína a řekla manželovi, že si s ním potřebuji promluvit. Řekla jsem mu všechno, co mě poslední týdny trápilo. Přiznal se, že cítí něco podobného.
Společné chvíle jsme si užívali
Nakonec jsme se domluvili, že budeme povinně každý týden vyrážet na rande. Prostě jako na začátku, kdy jsme se teprve poznávali. Jednou jsme šli do restaurace na dobrou večeři, podruhé do kina, potřetí na výstavu a tak podobně.
Ze začátku to pro nás byl velký nezvyk a celé se mi to zdálo křečovité, postupem času se to však obrátilo a my jsme se na naše malá rande začali opravdu těšit. Občas jsme jeden pro druhého vymysleli nějaké překvapení a opravdu jsme si to užívali.
Máme koníček
Naše romantické schůzky jsme podnikali čím dál častěji a také jsme si našli společný koníček – squash. Od té doby trávíme volný čas společně a náš vztah se o sto procent zlepšil. Mám pocit, že je dokonce ještě pevnější než kdy předtím! Nyní už víme, kam může zanedbání manželství dojít, a už to nedopustíme.
Pavlína B. (52), Mariánské Lázně
