Když jsem odešla do důchodu, všichni mi gratulovali. „Teď si konečně budeš užívat,“ říkali. Mně to ale nestačilo.
Kamarádky mi radily, ať cestuji, chodím na kávu, a hlavně už nic nedělám. Jenže po několika týdnech jsem zjistila, že si vlastně vůbec užívat neumím. Ráno jsem se probudila a nikam jsem nemusela. Žádný budík ani práce. Nejdřív mi to připadalo jako svoboda.
Pak mi začalo připadat, že se ze mě pomalu vytrácí něco důležitého. Najednou jsem měla spoustu času, ale nevěděla jsem, co s ním. Uklidila jsem celý byt, přerovnala skříně, začala péct, a dokonce jsem několikrát zašla na cvičení.
Jenže večer jsem stejně seděla sama u televize a připadala si nepotřebná. Manžel už několik let nežije a děti mají vlastní rodiny. Nechtěla jsem jim volat každý den jen proto, abych slyšela něčí hlas.
Práci jsem málem odmítla
Jednoho dne jsem v obchodě potkala bývalou kolegyni. Daly jsme se do řeči a ona mi řekla, že jejich malá prodejna hledá někoho na několik dopoledních směn týdně. „Nechceš to zkusit?“ zeptala se. První reakce byla smích.
Mně bude sedmdesát a já půjdu znovu do práce? Doma jsem to řekla dceři a ta se na mě překvapeně podívala. „Mami, vždyť už nemusíš.“ Právě to slovo ve mně něco probudilo. Nemusím. Ale možná právě proto chci. Nastoupila jsem o dva týdny později.
Najednou jsem žila
První den jsem byla nervózní jako mladá holka. Bála jsem se, že budu pomalá, že mi něco nepůjde nebo že se mi budou mladší kolegyně smát. Stalo se ale něco úplně jiného. Začaly jsme si povídat.
Jedna kolegyně byla skoro o 40 let mladší než já a já zjistila, že si máme co říct. Druhá mi začala vyprávět o svém rozvodu a já jí zase vyprávěla o životě, čímž jsem jí pomohla.
To jsem nikdy nezažila. Po několika týdnech jsem si všimla, že se ráno těším z postele. Oblékla jsem se, učesala, vzala si kabelku a šla mezi lidi. Začala jsem se zase smát.
Proč to dělám?
Někteří lidé mi říkali, že se v mém věku zbytečně honím. Jedna sousedka se zasmála: „Já bych už teda v důchodu pracovat nešla.“ Možná měla pravdu, jenže já jsem tam nešla kvůli penězům. Chodila jsem tam kvůli sobě.
Potřebovala jsem mít pocit, že moje přítomnost má nějaký význam. Nešlo o to, že bych byla nepostradatelná. Ale zapadla jsem do kolektivu, i když jsem si před tím myslela, že nové lidi nepoznám.
Mirka K. (70), Plzeň
