Před několika lety se mi cestou z Budapešti stalo něco podivného, na co nemohu zapomenout. Celou dobu mě totiž sledoval záhadný černý vůz, podobný vozu pohřebnímu.

Nerada řídím v noci. A když nemusím, do auta večer zásadně nesedám. Proto jsem nebyla nadšená, když mě v práci poslali na služební cestu až do Maďarska. Naštěstí jsem autem necestovala sama, na služební cestu byl se mnou vyslán i jeden kolega.

Když můj pracovní den v Budapešti skončil, šla jsem do hotelu, kde jsem byla ubytovaná. Sotva jsem se vysprchovala, volal mi manžel, že má naše malá dcerka horečky a on si neví rady. Dala jsem mu instrukce a on tvrdil, že to zvládne. Ale i tak jsem se rozhodla, že raději vyrazím domů.

Obavy o dítě byly větší než můj respekt z řízení. S kolegou jsem se domluvila, že se vrátí druhý den vlakem. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem. Vše se zdálo v pořádku. Provoz byl malý, z rádia mi hrála muzika…

Při opětovném pohledu do zrcátka jsem si ale všimla, že za mnou jede velký černý vůz, který stále přepíná dálková a potkávací světla. Myslela jsem si, že mě chce předjet, tak jsem se mu snažila uhnout ke straně. On ale jel dál za mnou.

Pronásledoval mě

Zamířila jsem na dálnici. Černé auto, podivně podobné pohřebnímu, se drželo v závěsu. V jednu chvíli jsem začala i zpomalovat. Ono udělalo totéž. Vyděsilo mě to. „Co po mně chceš?“ ptala jsem se do prázdného auta a zmocnil se mě strach.

Už jsem se začala blížit k domovu, ale vůz byl pořád za mnou. Nemít takový strach, zastavila bych a počkala, co udělá. Věděla jsem o polní cestě, která vede kolem našeho domu, tak jsem prudce zabočila a rozhodla se jet po ní. Snad ho setřesu… Pohřební vůz se však objevil i tam.

Náhle jsem zaslechla v autě podivné zvuky. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jakmile jsem uviděla náš dům, oddychla jsem si. Vyskočila jsem z auta a běžela ke dveřím. Pohřebák mezitím zastavil před naším domem a vystoupil z něj muž.

Byly to zombie?

„Co po mně chcete?“ zařvala jsem na něj hystericky. „Honím vás už z Pešti. Všiml jsem si, že se kolem vašeho auta pohybují podivné bytosti. Řekl bych, že to byly zombie.

Taky vím, že v hotelu, od něhož jste vyrážela, v poslední době zemřelo až podezřele moc lidí.

Jako by byl prokletý. Ty bytosti pro vás neznamenaly nic dobrého, ale bojí se světla. Proto jsem na vás pořád svítil. Jinak byste nebyla v bezpečí!“ Říkala jsem si, že je to cvok, ale poděkovala jsem mu za starost a běžela domů.

Oddychla jsem si, že jsem v bezpečí. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se druhý den dozvěděla, že měl můj kolega v Budapešti ošklivou nehodu. Přímo před hotelem spadl ze schodů a jen zázrakem si nezlomil vaz.

Když o tom dnes přemýšlím, říkám si, že nebylo náhodou, že dostala dcera horečku a já musela domů. Snažil se mě někdo před prokletým hotelem ochránit? A kdo byl ten muž v pohřebním voze? To se nejspíše nikdy nedozvím.

Libuše (54), Třebíč