Nebyla jsem nikdy žádná kráska. Velký nos, neposlušné kudrnaté vlasy, které mi všude trčí a nejde je zkrotit. Postava nic moc. Dlouho jsem se kvůli vzhledu trápila.
Lidé s oblibou používají ta dávno zažitá klišé, že na vzhledu přece nezáleží. Já jsem tomu strašně dlouho chtěla věřit, opravdu ano.
Jenže jsem později dospěla k názoru, že tohle klišé používají obvykle hlavně ti, ke kterým nebyl osud dvakrát přívětivý a nenadělil jim zlatou blond hřívu po pás, dokonalé křivky a nohy dlouhé až do nebe.
Zůstanu věčně sama?!
Ti krásní lidé totiž moc dobře vědí, že vzhled je v dnešní době velmi důležitý a otevírá jim možnosti a dveře do míst, kam se ženy jako já nikdy nedostanou – i kdyby sebevíc dřely. Možná si teď myslíte, že ze mě mluví závist a zloba, ale není to tak.
Tedy teď už ne. Bývala totiž doba, kdy jsem se svým vzhledem velmi trápila a všechny své životní krachy a chyby sváděla právě na něj.
Bylo to samé kdyby
„Kdybych byla hezčí, štíhlejší a měla delší nehty, možná bych uspěla, možná bych byla bohatá a měla skvělého muže…“ říkávala jsem si ve vší své samotě. A vlastně si v tom libovala.
Když jsem oslavila pětatřicáté narozeniny a všechny mé kamarádky už měly manžele a děti, trápila jsem se tím, že já zůstanu až do nejdelší smrti sama.
Vždyť kdo by taky chtěl žít s takovou šeredou? Aniž bych to tušila, všechny jsem od sebe svým chováním odháněla a vystavěla kolem sebe vysokou hradbu. Pevnou jistotu, která mě měla ochránit.
Utápěla jsem se v sebelítosti
Za tou hradbou mi totiž nemohl nikdo ublížit, vysmívat se mi nebo mě ponižovat jako tomu bývalo ve škole. Tam jsem byla opravdu terčem třídního posměchu.
Dlouho jsem se utápěla ve své sebelítosti, až jsem se jednou dostala k nějakému článku, kde se psalo o sebelásce.
Zarazilo mě to. A zaujalo. Začala jsem se o toto téma více zajímat a uvědomila jsem si jednu strašnou věc – kdo by mě mohl mít rád, když nemám ráda ani samu sebe?
Ušla jsem dlouhou cestu
A tak jsem začala pracovat nejen na své tělesné stránce, ale také na své bolavé a potlučené duši. Protože mi došlo, že i kdybych vypadala sebelíp, nikdy bych asi nedokázala překonat tu vnitřní hradbu, kterou jsem se obklopila.
Tvrdit, že se všechno změnilo přes noc, by bylo hloupé, a hlavně by to mohlo ostatním ublížit.
Výsledky se dostaví, ale není to hned. Byla to opravdu dlouhá cesta k poznání a nalezení mého vnitřního já. Bylo potřeba přestat na sobě hledat to špatné a pokusit se v sobě najít přednosti. Jestli si teď říkáte, že vy žádné nemáte, jste nejspíš na omylu. Jako jsem byla kdysi já.
Mějte se rádi!
Jděte do hloubky a pátrejte. Možná jste zapomněli, že krásně malujete, že umíte nenapodobitelně vyprávět vtipy nebo že jste skvělými řidiči. Je úplně jedno, co to bude, hlavně najděte to dobré.
To, co na sobě alespoň trochu obdivujete. Je to první krok k tomu, naučit se mít rád a překonat své trápení. Nevnucovat si věci, které vám škodí. Nepřesvědčovat se dokola, že jste špatní. Dnes jsem úplně jiný člověk – vyrovnaný a šťastný. A mým poselstvím je učit ostatní, aby se měli také rádi.
Alžběta K. (58), Český Krumlov