Po té příšerce jsem moc toužila. Přítel se rozhodl, že mi ji vystřílí na pouti. V noci mi ale ta potvůrka udělala ze života naprosté peklo.
Bylo tomu v dobách mého krásného mládí. „Není problém ti tu příšerku vystřílet na kolotočích!“ naznačil mi můj přítel Petr, když jsme kráčeli ke střelnici. Chtěla jsem plyšovou příšerku, která se mi líbila. „Slečna si vybrala dobře. To je poltergeist – duch domácí a hlučný!“ souhlasila žena.
Nabíjela vzduchovku a tvářila se přitom velmi vážně. „Tři střely, 60 korun!“ řekla ještě a já zatajila dech, když Petr namířil na první špejli. Vyšla rána a špejle se rozštípla. Druhá rána totéž a konečně poslední rána – zásah! Plyšové strašidýlko bylo moje.
Probudil mě výbuch
Ten večer jsem poltergeista usadila nad moji postel a spokojeně se zavrtala do peřin. Petr byl kavalír a borec. Rozevřela jsem knihu, po chvíli se mi ale klížily oči a ztěžklá oční víčka přivřela svět.
Probudil mě výbuch! Něco v mém bytě prasklo. Vyběhla jsem bosá do kuchyně a chtěla rozsvítit. Nic! Rozsvítila jsem tedy světlo nad dřezem. Spatřila jsem prasklé torzo žárovky a střepy na stole i na podlaze.
Co se děje?
Všimla jsem si, že se lustr houpal nad mojí hlavou jako houpačky na kolotočové atrakci. Zaposlouchala jsem se do podivného šramotu a hučení, které se ozývalo z komory. Otevřela jsem ji.
Světlo se samo rozsvítilo a jednotlivé pytlíky mouky, kterých jsem tu měla zásoby, začaly jeden po druhém explodovat.
Jeden praskl přímo před mojí tváří. Prudce jsem uskočila a chvíli tápala v kuchyni poslepu, když se velkou silou rozevřela obě křídla oken a vysypalo se z nich sklo! Vykřikla jsem.
S hrůzou, která se mi drala z očí, jsem viděla, jak se zásuvky v kuchyni samy otvírají a začínají z nich vylétávat vidličky a nože.
Jeden z nožů se zapíchl do dveří vedle mé hlavy. Znovu jsem zaječela a vběhla na chodbu ke dveřím. Ve vzduchu se vznášel můj černý deštník. Vyřítila jsem se na chodbu a tam se zastavila.
Zabušila jsem na dveře souseda a vběhla do jeho bytu se samozřejmostí takovou, že soused jen zůstal stát mezi dveřmi. V jeho bytě jsem se pustila znovu do hlasitého křiku. Na holých lýtkách a předloktí se mi objevily dlouhé krvavé škrábance!
Pryč s ním!
Zpátky do bytu jsem se odvážila jen s doprovodem Petra, kterému jsem volala. Všude bylo ticho a klid. Jen hrozná spoušť. Plyšová hračka poltergeista putovala přímo do popelnice.
Jen abych odlehčila svým nervům, vzal mě Petr znovu na kolotoče. Prošli jsme kolem střelnice. „Halóóó, pane, nevystřílíte slečně našeho poltergeista? Máme ho posledního!“ Dělali jsme, že neslyšíme.
Libuše (56), Vysočina