Ten kousek lesa byl strašidelný, nikdo z místních tam nechodil. Já ale na takové pověry nevěřila. Až jsem se přesvědčila na vlastní kůži, že nelžou.
Chodím pravidelně na procházky do přírody, a to i v zimě. Za domem mi začíná les, kam chodím. Jednou jsem se ale vypravila o hodně dál. Do míst, ke kterým se váže hned několik pověstí. Je to takový kousek lesa pod skalou u rybníka. Kdysi tam prý stával mlýn.
Podle jedné z pověstí tu řádil čert, občas se převlékl za myslivce. Nabízel různé výhodné nákupy, zastřelenou lesní zvěř nebo rovnou peníze za nějakou službičku. Prostě pokoušel hříšné duše, a běda té, která se nechala nachytat.
Běhala tu prý také jedna baba bylinkářka, která pomáhala ženám k potratům a zabil jí za to lesní duch. Já takovým povídačkám nevěřila. Vždyť žijeme v 21. století!
Tichý a zádumčivý
Přeběhla jsem zasněžené pole a zamířila do strašidelného lesa. I když to byly všechno jen pověry, vzpomněla jsem si na ně. Les to byl jako každý jiný, jen se mi zdálo, jak jsem šla dál a dál, že je podivně tichý a zádumčivý.
Najednou jsem uviděla před sebou postavu. Zarazila jsem se.
Napínala jsem zrak mezi stromy, ale nic se neobjevovalo. Pomalu jsem našlapovala dál a rozhlížela se kolem. Přede mnou se objevil velký balvan. Trčel z mechu jako domek pro trpaslíky. Zastavila jsem se u něj. Byl něčím zvláštní.
V tom jsem ucítila v zádech něčí přítomnost. Jako by se na mě dívaly desítky očí. A poté jsem zaslechla i tiché hlasy. Něco si šeptaly, ale já jim nerozuměla. Rozhlížela jsem se kolem sebe a několikrát kámen obešla. A pak jsem spatřila zase tu postavu. Byla to stará žena…
Nedoběhla mě
Stařena se přibližovala ke mně kolíbavou chůzí. Měla v ruce hůl a vypadala rozčileně, až zlostně. Najednou mi došlo, že se nebude bát tu hůl použít. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na pověst o zlé bylinkářce a strach mě úplně paralyzoval. Je to jen pověra,“ opakovala jsem si v duchu, když jsem utíkala z lesa.
Na jeho kraji jsem se intuitivně otočila, zda je mi bába v patách. Ta ale jen stála v lese u toho kamene a něco za mnou volala. Úprkem jsem běžela domů. Pak jsem se dozvěděla od starousedlíků, že ten kámen, co jsem viděla, je ten, kterým lesní duch bábu zabil.
Nikdo z místních do těch míst nechodí. Od těch dob na pověry věřím.
Jitka (63), Domažlice